Mám ráda lastury, mořské korály a také různé suché plody. Občas si přinesu domů i nějakou šišku. Některé mi přivezli známí z exotických zemí. Jsou krásné, ale nic o nich nevím. Jednu malou jsem si vzala na památku v hájku na čestném pohřebišti našich válečných letců v britském Brookwoodu.
Obří šiška mi bude připomínat dojemný lidský příběh, na který nikdy nezapomenu. Před několika lety k nám do archivu přišla dvojice starších Rusů ze Sibiře. Díky událostem v roce 1968 jsem byla vždy vůči Rusům poněkud zaujatá. Ale tahle žena byla jiná. Snažila se mluvit alespoň trochu česky. Přivedlo ji k nám přání najít v Čechách někoho ze svých příbuzných. Do té doby jsem už zažila několik případů, kdy u nás pátrali potomci někdejších vojáků z Podkarpatské Rusi, vždy to ale bylo z důvodu nabytí našeho občanství. Dědeček této paní ze Sibiře, mimochodem velice inteligentní a kultivované, byl český legionář, který se po 1. světové válce v Rusku oženil a zůstal tam. Z dokumentace jsme zjistili, že pocházel z Bechyně. Poté, co jsem jim neuměle vysvětlila, kde to je, Rusové se tam hned druhý den na vlastní pěst vydali. A den nato mi přišli plni dojetí vylíčit výsledek svého hledání a poděkovat. V Bechyni vypátrali, opravdu už nevím, jak, že ta paní má sestřenici, dojíždějící do zaměstnání do Tábora. Rozjeli se tedy tam a našli ji. Ta sice věděla, že nějaký předek zůstal v Rusku, ale vůbec netušila, že ji odtamtud jednoho dne přijede někdo hledat. Sovětská vláda hned zpočátku znemožnila bývalým legionářům a jejich rodinám veškerý styk s domovem a celkově je "poruštila". Ač se o tom nesmělo mluvit, ti lidé však o svých kořenech stejně věděli. A když dozrála doba, přijeli je hledat.
Na rozloučenou mi paní dala na památku obrovskou sibiřskou šišku, z které ještě padala semínka. Kdybych nebydlela na sídlišti, asi bych se je pokusila vložit do země. Takhle jsem měla jen nesmírnou radost z toho nádherného lidského osudového setkání. Navíc pak k nám příští týden přijela i ta sestřenice z Bechyně, i ona mi v slzách děkovala a přinesla mi přečíst e-mail, který jí přišel už z Ruska. Bylo to krásnou a téměř dokonalou češtinou napsané vyznání člověka, kterému se uskutečnilo dávné přání spatřit svou vlast a najít někoho blízkého.
Věřím dodnes, že pouto, k jehož navázání jsem bezděky trochu přispěla, se už do smrti nepřetrhne. Říkám si to pokaždé, když se dotýkám té velké sibiřské šišky.
P. S. Tohle bych ráda věnovala paní Janě Šenbergerové. Neumím tak krásně vylíčit krásy přírody a své souznění s ní jako Vy, tak alespoň ten příběh.
