Michail Kutuzov je považován za jednoho z největších vojevůdců carského Ruska. Polní maršál a kníže smolenský Kutuzov, spoluzakladatel ruské vojenské vědy, svedl řady bitev s Turky a především s Napoleonem, které ho nesmazatelně zapsaly do dějin. Legendární se stala hlavně jeho ústupová taktika, na kterou nakonec doplatil i samotný Napoleon. Kutuzov zemřel před 200 lety, 28. dubna 1813, ve slezském městě Boleslawiec (dnešní Polsko).
Michail Illarionovič Kutuzov se narodil 16. září 1747 v Petrohradě. Syn carského generála a politika působil v armádě od svých 14 let. Nejprve se účastnil bojů v Polsku, poté rusko-turecké války. V roce 1774 byl u obce, která dnes nese jeho jméno (Kutuzovka), těžce raněn a oslepl na jedno oko.
Po potlačení povstání na Krymu v roce 1784 byl povýšen na generálmajora. Poté svedl řadu úspěšných bitev s Turky, zúčastnil se i rusko-polské války a získal významné velitelské funkce. Působil též v diplomacii, byl velvyslancem v Turecku a vyjednával v Prusku.
V nemilosti cara
Po nástupu cara Alexandra I. upadl Kutuzov v nemilost, do velení se vrátil poté, co Rusko vstoupilo do protinapoleonské koalice. Ačkoli se Kutuzov poté vyznamenal řadou úspěšných manévrů, v bitvě u Slavkova (1805) byl na straně poražených a musel na čas do ústraní. Car sice dával Kutuzovovi ruskou porážku za vinu, podle historických pramenů porážku ale zavinil svými rozkazy spíše car. Později byl ale Kutuzov opět povolán do velení armády a výrazně přispěl k ruskému vítězství ve válce s Tureckem.
V roce 1812, dva měsíce poté, co Napoleon s 600 tisíci vojáky vtrhl do Ruska, byl Kutuzov jmenován vrchním velitelem armády. Car ho sice stále neměl v lásce, ale veřejné mínění bylo údajně nad jeho síly. "Veřejnost žádala jeho jmenování a já ho jmenoval. Pokud se týče mně, myji si ruce," řekl prý car. Kutuzov se postupujícímu nepříteli postavil u vesnice Borodino, která se nachází 110 kilometrů západně od Moskvy. Francouzský útok na ruské obranné postavení u Borodina skončil neúspěchem a o tom, kdo u Borodina vlastně vyhrál, se dodnes vedou spory.
Značně zdecimovaná Kutuzovova armáda se poté stáhla za Moskvu, do které s velkou slávou v září 1812 vstoupil Napoleon se svou armádou. Moskva ale byla liduprázdná. Napoleon marně čekal na mírové návrhy Rusů a večer téhož dne v převážně dřevěné metropoli vypukly požáry. Svými rozkazy se na požáru podle historiků částečně podílel tehdejší moskevský gubernátor Fjodor Rostopčin, a také Kutuzov dal rozkaz k zapálení vojenských skladů. Na řadě míst založili požár také plenící Francouzi.
Každopádně čtyři pětiny metropole lehly popelem a s ohledem na nastupující zimu byla situace francouzských vojsk s tenčícími se zásobami náhle nejistá. Ve snaze ulehčit svým vojákům se Napoleon v polovině října rozhodl ustoupit z Moskvy k jihu. Kutuzov však tento manévr předvídal a po úspěšně svedené bitvě u Malojaroslavce přinutil francouzskou armádu ustupovat prakticky stejnou cestou, jakou přišla. Pohyb krajinou zdevastovanou předchozími boji se změnil v zápas o holé přežití a v prosinci 1812 tažení do Ruska skončilo. Kdysi slavná několikasettisícová Grande Armée (Velká armáda) byla v troskách.
Nová vojenská taktika
Přes nesporný úspěch Kutuzova car údajně nikdy nezapomněl svému vojevůdci, že nechal Napoleona z Moskvy odejít. Mnoho se také napsalo o tom, že Kutuzov byl v té době na konci svých sil a říkalo se, že celé tažení prospal a byla mu vytýkána nečinnost. Přes všechny tyto kritiky lid považoval Kutuzova za hrdinu této války. "My Napoleona neporazíme. My ho obelstíme," tak prý znělo krédo jeho taktiky, která vstoupila do dějin.
Poté Kutuzov vedl spojené ruské a pruské armády v bitvách na polském a pruském území. Při jednom z tažení ale nastydl a 28. dubna 1813 ve večerních hodinách zemřel. Bylo mu pravděpodobně 65 let.
S manželkou Kateřinou, se kterou žil podle historiků ve spokojeném manželství, měl pět dcer. Jediný syn Nikolaj zemřel v mládí na neštovice.
