Ačkoli Mikoláš Aleš patří mezi nejznámější české umělce přelomu 19. a 20. století, za svého života se často setkával s nepochopením. Po odmítnutí svých malířských prací akademickou obcí se soustředil především na ilustrace, kterých vytvořil přes 4000, či na malířskou výzdobu domů a veřejných budov včetně Národního divadla. Nakonec si však Aleš respekt dokázal získat a stal se vzorem nastupující malířské generace. Od jeho úmrtí uplyne 10. července rovných 100 let.
Stačilo mu pár rychlých a přesných tahů perem a vykouzlil atmosféru žní, vesnické koledy či martinského posvícení. Dodnes jsou živé všechny ty Alšovy figurky husarů, sedláků, vesnických kluků, husopasek, junáků i děvčat „krev a mléko“, kterými doprovodil svůj nejznámější Špalíček. V knize pohádek a pověstí, která potěšila už pár generací, vystihl malíř nejlépe humor české lidové písně a říkadel. Inspirovaly ho nápovědy v písních i skryté dobráctví a šibalství.
Věčné spory s kritiky
Knižní grafiky však přesto byly pro Alše z nouze ctností. Olejomalbou se neprosadil, ani jako monumentalista. Malby nakonec v roce 1884 zklamaně zanechal. Kritika zpochybňovala jeho umělecké schopnosti i originalitu. Své nesporné autorství ve výzdobě Národního divadla chtěl dokázat ilustracemi pro Rukopisy (královédvorský a zelenohorský). Výrazně se Aleš později našel v grafitech, jimiž vyzdobil fasády budov v Praze, Plzni, Písku i jinde.
„Začal jsem Vlastí a skončil písničkami,“ hořce poznamenal umělec patřící k silné generaci Národního divadla. K ní se hlásili Jakub Schikaneder, Václav Brožík, František Ženíšek nebo Antonín Chittussi, s nimiž Aleš studoval na výtvarné akademii. Pod značkou Okřídlená paleta vyhrál v roce 1877 společně s Ženíškem soutěž na výzdobu stěn, lunet a stropu foyer Národního divadla. Cyklus Vlast, navržený pro lunety, se stal jedním z nejznámějších děl v Čechách.
Malíři však Vlast přinesla i zklamání. Porota mu práci ztrpčovala připomínkami a nedůvěrou tak, že nakonec jeho myšlenky namaloval a dokončil přítel Ženíšek, v projevu uhlazenější než "neotesaný" Aleš. Ten s ním však poté vedl spor o autorství. Kritika Aleše nešetřila, ale ani on se netajil svými názory a trefnými odsudky. Obdivovatele si získal zejména mezi mladou generací spolku Mánes (do roku 1897 byl prvním předsedou spolku) či Umělecké besedy.
Velký vlastenec i romantik
Aleš, narozený 18. listopadu 1852 v jihočeských Miroticích, byl horlivý vlastenec, romantik a milovník národních dějin, husitství a mytického staroslovanství, které se nejvíc odrážely v jeho tvorbě. Zájem o historii u něj probudil František, nejstarší z bratří Alešových. Jan, rovněž talentovaný kreslíř, byl jeho prvním učitelem kreslení. Oba však zemřeli předčasně v roce 1867. Velký vliv na Aleše mělo také jeho přátelství se spisovatelem Aloisem Jiráskem.
Malířův odkaz byl aktualizován v době vzniku samostatného Československa, koncem 30. let při sílící nacistické hrozbě, za protektorátu, v letech poválečné rekonstrukce, stejně jako národně konzervativním proudem socialistického realismu. Dnes Aleš není předmětem příliš velkého zájmu sběratelů, na aukcích se objevuje málo a jedná se spíše o kresby, jež mají etnografický význam.
Na přelomu let 2007 a 2008 se v Jízdárně Pražského hradu uskutečnila velká výstava Alešových děl. Na stejném místě se malíř naposledy představil v roce 1979.
