Můj tatínek mi jednou řekl tuto větu: " Věrko když potkáš v životě jednu kamarádku, které budeš moci důvěřovat, které budeš věřit, tak to bude velké štěstí a pokud budeš mít takové štěstí, tak si ho musíš vážit." Tuto větu mi řekl, když mi bylo 14 roků a já jsem se chystala první den na střední školu.Měla jsem strach, já z vesnice a měla jsem jezdit do okresního města mezi cizí děti nebo spíš už mladé lidi. Ani jsem úplně nechápala, co ta věta mého otce vlastně znamená.
Když jsem v tom roce 1975 přišla první den do nové školy, nikoho jsem neznala, sedla jsem si do předposlední lavice a čekala. Asi po patnácti minutách přišla dívka, šla k mé lavici a řekla: " Ahoj, mohla bych si sednou za tebou?" Byla jsem moc ráda a samozřejmě jsem řekla, že ano. A tímto okamžikem začalo jedno velké právé přátelství, které je pro mě jedinečné a trvá celých těch dlouhých 38 roků . Ta dívenka se jmenuje Helena Rozsývalová, rozená Pospíšilová, pochází z Letovic - Třebětína a nyní žije v Letovicích. S Helenou jsem velmi brzy poznala, co ta věta, kterou mi tehdy můj tatínek řekl, doopravdy znamená.
Za celou tu donu, co se známe, a to ani v době, kdy jsme studovaly gymnázium a byly ještě "nedozrálé", jsme se spolu nepohádaly, nepoškorpily. Helena se vždycky chovala jako ta správná, věrná kamarádka. Prožily jsme spolu naše první lásky, naše první zklamání. Jezdila jsem k Pospíšilům do Letovic na víkend, zkrátka byly jsme velké kamarádky. Jako první se vdávala Helena, já jsem se vdávala asi půl roku po ní. Byly jsme si na svadbě a když se Heleně narodila dcera Barborka, byla jsem moc šťastná. Za další rok se Heleně narodil syn Jakub. Život šel dál, Helena v Letovicích, já v Lažanech, počítače ještě nebyly, mobilní telefony nebyly, ale psaly jsme si dopisy, pravda, ne tak často, ale psaly jsme si a věděly jsme o sobě.
Helena se s vým manželem Pepíkem bydleli u Heleniných rodičů a stavěli si dům, my jsme bydleli u mýc hrodičů a také jsme stavěli. Obě jsme se těšily, až budeme ve svém. Když dělali Rozsývalovi fasádu, tak jim jel pomoct tehdy můj manžel, a když jsme o rok později dělali fasádu my, přijel zase Pepík. Tehdy jsem měla malého Jirku, byly mu tři roky a Věrce byly tři měsíce. Měli jsme domluvené zedníky, samozřejmě i pomocníky, celkem 15 lidí a těm jsem musela vařit, proto jsem požádala moji matku, jestli by mi mohla pomoct, ale nepomohla mi. Tehdy se opět ukázalo, že Helena je moje nejlepší kamarádka. Napsala mi, že přijede s Pepíkem, budou u nás oba dny, se vším mi pomůže a napsala mi, že přiveze maso, že přiveze papriky, rajčata, víte tehdy jsem byla na mateřské, počítali jsme každou korunu a Helena mi nabídla takovou pomoc. Když jsem četla její dopis, spadla ze mě velká tíha.
V sobotu brzy ráno přijela s Pepíkem k nám, se vším mi pomohla, vařily jsme spolu, uklízely, obsluhovaly, krásně jsme si u práce povídaly a byly to nakonec krásné dva dny. Už je to 25 roků, náš dům už nemáme, ale to není až tak podstatné. Pro mě je nejdůležitější to, že Helenu pořád mám a že vím, že se na ni mohu spolehnout. Pomohla mi v různé tíživé situaci nesčetněkrát, vždycky bez jakéhokoliv zaváhání, nikdy jsem od ní neslyšela ne, nemohu, nemám. Už stejně jako já je babičkou. Mají krásného vnoučka Matouška a i když její dcera bydlí až v Kyjově, tak na rozdíl od mé dcery, která bydlí přes ulici, za rodiči jezdí, mohou se těšit z vnoučka, mohou s dětmi prožívat jejich radost i starost.
S Helenou se vídáme tak dvakrát do roka, ale slíbily jsme si nedávno, že se můžeme potkat i v Brně, protože zatím jsem to byla vždycky jen já, kdo jel do Letovic.Tak Helena dala návrh, že by mohla přijet do Brna za mnou. Samozřejmě že Helenu zvu ke mně i s manželem, ale zatím je to marné. Ale díky internetu jsme více v kontaktu a musím ještě velmi zdůraznit, že tak, jak se chová Helena, tak úplně stejně se chová i její manžel Pepík. I on je výborný kamarád, kterého si nesmírně vážím. I Pepík pro nás Žatecké a pro mě samotnou v životě udělal straně moc. Velmi si ho vážím a když jsem s Helenou, tak ho nikdy nezapomenu pozdravovat.
Když se člověk podívá smrti do tváře, tak začne brát život úplně jinak, začne mít úplně jiné priority, všeho si jinak váží a já, když jsem doma sama, tak přemítám svůj život a velký nedostatek vidím v tom, že jsem nepomáhala Heleně ani zdaleka tak, jako ona mě. Moc ráda bych toto ještě nějak napravila.
