Povím Vám pohádku či příběh o jedné ženě, která se jmenuje Maruška. Jednoho dne, tak jako to dělá každý den, si Maruška otevřela svoji mailovou adresu, aby se podívala, zda si na ni někdo vzpomněl, aby si přečetla, co je nového a ten de nevěřila svým očím. Měla tam mail od známého zpěváka, hudebníka Jaromíra Nohavici!
Roztřásly se jí tak moc ruce, že chvilku nebyla schopna udělat vůbec nic. Možná se budete divit, proč takto reagovala už dospělá žena. Když si mail přečetla, tak jí hlavou šly vzpomínky na doby, kdy byla o dost mladší, kdy byla zdravá, kdy byla šťastná, vzpomínala na doby horší a zlé, ale kdy ji vždycky dokázaly pomoci písničky Jaromíra Nohavici, ale i sám pan Nohavica. Když byla před mnoha lety Maruška na jeho koncertě, tak na konci, kdy všichni stáli a nadšeně panu Nohavicovi tleskali, on řekl: "Děcka, když se někomu můj koncert líbil, tak mi to napište do mailu." Maruška dojela domů a ještě v noci napsala panu Nohavicovi mail, kde mu děkovala za krásný koncert a za jeho nádherné písničky. Jaké bylo její překvapení, když druhý den ráno měla od pana Nohavici odpověď. Byla moc ráda a dál doma, když vařila, žehlila, uklízela nebo když jela v autě, tak jí stále zpíval Jaromír Nohavica.
Maruška vážně onemocněla a byla dlouho v nemocnici. Když se její pobyt přehoupl do druhé poloviny, což ona tehdy samozřejmě takto necítila, myslím, že je to už druhá polovina, tak mohla chvilku na procházku do zahrady, samozřejmě za doprovodu. Tehdy ji vzal na procházku její kamarád a kolega z práce a jak stáli na sluníčku, tak Maruška uviděla, že proti ní jde nějaký člověk a věděla, že ho zná, ale chvilku musela přemýšlet, odkud ho zná a když procházel kolem ní, tak si vpomněla. To je přece pan Nohavica. Jen tak tak ho ještě stihla zachytit za ruku, měla tehdy velké problémy s řečí, ale i když s velkými obtížemi, tak přece pozdravila a snažila se panu Nohavicovi říct, že ona je ta Maruška, se kterou si občas vymění mail, že ona je ta Maruška, která bydlí nedalo Brna a Blanska, to bylo totiž takovým znamením, když mu vždy odepisovala. Jarek Nohavica byl úžasný, chvilku si povídali, byl nesmírně laskavý a trpělivý, přesvědčoval Marušku, jak je dobrá, že na ní není vůbec znát, že prodělala tavovou nemoc a potom řekl, že za dva měsíce bude velký koncert, na které bude natáčet i DVD a že ji na ten koncert zve.
Pro Marušku to bylo překrásné odpoledne, byla štěstím bez sebe a i když věděla, že na koncert jít nemůže, protože jednak ležela v nemocnici a také že koncert byl pro ni v cizím městě, také proto, že chodila o berlích, byla tam sama, neměla vstupenky, zkrátka bylo jí jasné, že to není vůbec možné. A teď si představte, že díky panu Nohavicovi a především díky výborným lidem Maruška na koncertě byla a byla velmi šťastná. Doma má i DVD z toho konceru a když si je doma přehrává, tak vidí to místo těsně u pódia, kde byla a dodnes ji není jasné, jak mohla vydržet tři a půl hodiny na koncertě, kde bylo šest tisíc lidí.
Když už byla Maruška doma z nemocnice asi necelý rok, tak si přečetla, že Jarek Nohavica bude celý leden koncertovat jen v jednom městě po klubech a sálech, ale vstupenky nejde rezervovat. Ale Maruška se nevzdávala naděje a napsala všude tam, kde se koncerty měly konat a prosila, zda by nebylo možné jí tři vstupenky buď zaslat na dobírku nebo zarezervovat, že by moc ráda byla na koncertě. Možná si řeknete, proč chtěla tři vstupenky, když je sama. Ale ona tehdy byla přesvědčená, že s ní pojedou její děti a ani na vteřinu si nemyslela, že by nejely. Přece ona s nimi vždycky všude jela, ona pro ně vždycky všechno udělala, tak i děti jí rády pomohou. Asi po týdnu dostala psaní od jedné paní, že sice vstupenky nemůže zarezervovat, ale že jí tedy vstupenky koupí a že si je může u ní vyzvednout až před koncertem. Nikdy se před tím neviděly, neznaly se a tato paní byla velmi ochotná.
Když Maruška radostně říkala dětem, jaké měla štěstí a jestli s ní tedy pojedou na ten koncert, tak jí oba svorně sdělili, že oni s ní teda nikam nepojedou. Byla smutná, zklamaná, ale tehdy už pár týdnů znala Milana a když požádala jeho, tak Milan jí ochotně řekl, že je jasné, že ji na koncer zaveze a půjde s ní. Seděli ve čtvrté řadě, koncert byl nádherný a když tehdy Jarek Nohavica zazpíval poslední písničku,tak řekl, že všem přeje krásný večer a paní Marušce přeje šťastnou cestu do Brna a krásně se na ni usmíval. Maruška opět díky Jarkovi prožívala krásné chvíle a z tohoto kocertu dokázala žít další měsíce. Pomalinku se učila zpět texty jeho písniček, které kdysi už znala úplně všechny a sledovala, kdy zase bude nějaký jeho koncert. Všechny další jeho koncerty si mohla užívat v klidu už s Milanem a byl to krásný koncert ve Strážnici, v zámecké zahradě v Buchlovicích, krásný koncert v Brně na Špilberku, krásný koncert v Brně v malém klubu a další a Maruška si všechny koncerty užívá a když hraje a zpívá Jarek Nohavica, tak v ty chvíle se dokáže oprostit od všech problémů, od všeho trápení a vůbec jí třeba nevadí, že sedí na tvrdé zemi a po skončení koncertu se nemůže postavit a potom ještě dlouho má problémy s pravou nohou.
Ale co je nějaká bolest proti krásným písničkám, proti nádherné atmosféře na koncertu. Když totiž člověk chce, tak zvládne skoro všechno.
A z každé pohádky má být vždy nějaké ponaučení a to moje je toto: Nikdy nedovolte nikomu, aby Vám vzal Vaše vzpomínky, Vaše zážitky, i když by se Vám v určitý moment zdálo, že se proti Vám spikli snad všichni. Nechejte všechny, ať si říkají, píší co chtějí, protože lidé, na kterých Vám záleží a kteří Vás znají, tak dobře vědí, jaká je skutečnost a jaká je pravda a to, co každý prožijeme, zažijeme, tak to nám nikdy nikdo vzít nemůže, i když by se snažil sebevíc.
Věra Hájková
