Zima. Na to jak nemám zimu ráda, je až s podivem, jak ráda vzpomínám na zimní čas dětství, ač by se mohlo zdát, že zima ve velkoměstě neskýtala žádnou zábavu. Opak je pravdou. Tenkrát sněhová nadílka ve městě nebyla žádná zvláštnost a zamrzlé plochy jakby smet. Řeka Vltava, rybníčky i kluziště, které vytvořili tatínkové poléváním dvora či hřiště mezi bloky domů nejen pro radost dětí. A bruslilo se ve dne v noci. Doslova. Nemohli jsme si přece nechat ujít možnost být venku za tmy, byť se stmívalo už v odpoledních hodinách. Světlo z rozsvícených oken nebo lamp z ulice bylo dostačující. Stejně tak rádi i s trochou škodolibosti jsme pozorovali rodiče, kteří myslíce si, že spíme, neváhali vyzkoušet kvalitu ledové plochy.
Pro mě je však zima spojena se sáňkováním. V ulicích uprostřed velkoměsta? Ano. Už s prvními sněhovými vločkami jsme každým dnem cestou ze školy kontrolovali dopravní značky v ulici a s přibývajícím sněhem stále netrpělivěji. A najednou tam byla. SÁŃKOVÁNÍ POVOLENO. Spolu se zákazem vjezdu a parkování aut v obou směrech. Zvláštní režim užívání sněhu na komunikaci nahrazující svahy za městem.
Téměř okamžitě se sešla spousta lidiček, co bydlela v ulici, a všichni bez ohledu na věk měli na konci dne zmrzlé ruce i nohy a tepláky obalené sněhem. Pamatujete? Žádné termo-kombinézy, jen tlusté tmavomodré tepláky. Nic nás neodradilo. Radostné výskání znělo do pozdního večera. Sněhové vločky se třpytily ve světle osvětlení a vytvořily opravdu romantickou atmosféru. A překročení rodičovského přikázání "do večera doma!!!" bylo v ten první den všeobecně tolerováno. Byly to krásné časy, které skončily s přibývajícími auty v ulicích.
Nezapomenutelným zážitkem bylo prodloužení pololetních prázdnin na uhelné, jestli se nepletu, v roce 1962. První zvěsti o pokračujících prázdninách nebral nikdo vážně, ovšem když jsme vyhlášení slyšeli z městského rozhlasu, jásot nebral konce. A tahle sláva se konala dokonce třikrát za sebou. Nic nevadilo, že jsme vlastně nemohli nikam odjet, neboť hlášení končilo slovy „situace bude během týdne upřesňována“. Užívali jsme si nečekaného volna a zimních radovánek plnými doušky. Byly to kouzelné zimy.
Kdy já vlastně začala nemít zimu ráda? Důvodů je dosti, ale to už by bylo jiné vyprávění.
| Soutěžní příspěvek - máte nějaký zajímavý zážitek související se zimou? Pošlete jej do naší literární soutěže na téma: Moje drsná zima. Nejlepší příspěvky odměníme. |
