Nejsem takový ten typický svatební fotograf, ale svatby mačkám tuze rád. Z počátku jsem se s tím svým železem&sklem kroutil mezi novomanžely, které jsem znal. Postupně přibývají známí mých známých či kamarádů a já s chutí přijímám jejich nabídky.
Jen si vždycky dávám jednu takzvanou podmínku: „Heleďtese, mišani, já vám udělám i ty pusinkovací obrázky, ale mi jde o příběh. O váš den a mou reportáž z něj. Takže budu s nevěstou v sobotu ráno, jakmile se začne strojit, a budu s tou samou nevěstou o nedělním ránu, až bude tančit na stolech.“
Mám rád lidi, kteří to berou stejně či podobně jako já. Nechtějí umělohmotné, retušované, přeslazené snímky. Chtějí život, chtějí být na obrázcích takoví, jací jsou. A pak na to navazují i další věci. Třeba asi už jistota, že i svatebčané jsou fajn lidé, což je pro práci fotografa také moc důležité. Když je vám v dané skupině lidí dobře, otiskne se to i do obrázků.
Posledně třeba o víkendu na Vysočině. Brali se Izabel s Matějem. Znal jsem se jen se ženichem a to úplně drobátko – z focení spinning maratonů v Karviné a v Praze. Oba mou „podmínku“ přijali a byl z toho příjemný, poutavý a zábavný den, co skončil dlouhou nocí.
A také tentokrát se potvrdilo, že když nevěsta a ženich jsou na podobné vlně jako vy, platí to i o svatebčanech. Při mačkání jsem se totiž nasmál jako už dlouho ne…
