Snažím se pravidelně svolávat své spolužáky ze základní školy na "SETKÁNÍ", občas mi pomůže má spolužačka - nejlepší kamarádka,se kterou se známe už od školky.
Vzpomínám (možná nevzpomínám, ale tuto verzi jsem slyšela už tolikrát, že mi připadá jako vlastní), jak jsem kdysi v pěti letech chtěla nutně chodit do školky. Do té doby mě vychovávala má babička, která byla v domácnosti. Mé přání bylo splněno a já mohla chodit do vytouženého školního zařízení, které bylo od našeho domu vzdálené asi 50 metrů.
Při vstuptu do třídy mě vzala paní ředitelka za ruku a dovedla k holčičce, která si v koutku s něčím hrála. "To je Evička, s tou si budeš hrát a s tou se budeš kamarádit", řekla a odešla. Já, do té doby velice poslušné dítko, šla k Evičce a "hrála si s ní". Ta nic nenamítala. Naše kamarádství asi bylo jako láska na první pohled. Do školky jsem chodila celý rok. Určitě ne proto, že se mi tam tak šíleně líbilo, ale zajisté proto, že jsem cítila, že tam mám svou kamarádku. Já, jedináček, s mámou a prarodiči KONEČNĚ poznávám taky někoho jiného! Hurá! Jak je toto možné? Nechápu!
V obci, kde jsem bydlela, jsem měla všechny hrozné ráda a všichni měli rádi mě. Ale Evička? To bylo něco zcela nového, cizího, dosud nepoznaného! A toto kamarádství od školkovských let nám zůstalo dodnes! Je to víc než půl století a já věřím, že ještě nějaký čas vydrží.
S touto Evičkou jsme loni zařizovaly sraz ze ZDŠ po 50ti letech. Rozeslaly emaily, dopisy, nažhavily mobily. Sraz se podařil. Dokonce jsme měli úžasnou prohlídku naší bývalé ZDŠ. Shodou okolností dcera Evičky je na této škole učitelkou. Nebylo co řešit. Znalá naší minulost, bravůrně se stala naší velice kvalitní průvodkyní místy, která pro nás kdysi byla nejen potěšením, ale také místem strachu či obav z nepřipravenosti na předmět či neznalosti učiva. Ze školy jsme pokračovali do místní kavárničky, kde jsme se kdysi v 9. třídě loučili. Bylo to nádherné setkání. Z kavárny jsme neodcházeli. Byli jsme k tomu doslova donuceni! Jak jsme byli všichni rádi, že se ještě vidíme, vůbec jsme nekontrolovali čas. Perzonál byl naopak natolik perfektní, že neměl tu sílu nás vyhodit. Taktně zhasínal jednu žárovku za druhou, až opravdu svítila jen ta poslední. A my konečněpochopili.
Sraz byl nádherný. Přesto měl jednu vadu. Jediná žijící naše učitelka nebyla ze zdravotních důvodů schopna na náš jubilijní sraz přijít. Jak to bude příště? Kdo ví!
