S určitými rozpaky jsem šla na jubilejní školní sraz. Byl k padesátému výročí ukončení studia na tehdejší dvouleté Ekonomické škole. V naší třídě jsme byla jen samá děvčata. Podle dřívějších zvyklostí jsme se nejprve měly sejít v centru města u morového sloupu.
V sobotu okolo poledne bylo náměstí téměř liduprázdné. Jen okolo předmětného místa bylo rušno. Jakmile jsem se přibližovala k hloučku, kde již byla asi polovina třídy, tak jsem rozeznávala některé výrazné a známé tváře. Všechny jsme se nadšeně vítaly, konverzace plynula upřímně a vesele. Děvčata se postupně zvedala z laviček, když přišla některá další spolužačka.
Ještě jsem se nepozdravila s jedinou, která zůstala sedět, hleděla na mě a usmívala se. Přikročila jsem k ní, podala ruku, řekla ahoj. Ona to všechno opětovala, ale já v tom okamžiku nemohla přijít na to, která ona je. Marně jsem očekávala, že se něčím prozradí. Pátrala jsem v paměti, ale nic – žádný záblesk poznání. Vysvobodila mě vždy vtipná a pohotová Máří, která pobaveně oznamovala, že tato paní k nám nepatří. Ona si tam na lavičce jen odpočívala. Pak nám řekla, že ji bavilo vidět naši radost a nadšení, které nechtěla pokazit. Vysekla jsem jí nejprve omluvu a pak i pochvalu za její smysl pro humor, a s úsměvem jsem se s ní rozloučila. Hned na začátku jsem se tedy vyznamenala!!!
Dobrá nálada nás však neopouštěla ani po přesunu do objednané restaurace. Vzpomínky na mladistvé průšvihy nás vnesly do atmosféry dávných, avšak milých školních let. V závěru jsme zkonstatovaly, že všechny vypadáme báječně - na rozdíl od fasády chátrající budovy naší školy, která patřila kdysi k architektonickým ozdobám města. Nyní byla bohužel již třetím rokem opuštěná. Jestlipak bude na příštím srazu vypadat lépe než my?
Tato epizoda se záměnou domnělé spolužačky však byla ničím proti tomu, co se mně přihodilo na úplně jiném setkání. To se událo se spolužáky jihlavské Střední ekonomické školy asi po 35 letech. Tam už jsme měli ve třídě také dost zástupců mužského pohlaví (na rozdíl od té dvouletky). Někteří spolužáci se za ta léta opravdu změnili hodně. To platilo zejména o těch, kteří na minulých srazech chyběli. Nebyla jsem sama, kdo měl trochu potíž hned se zorientovat. Ale téměř vždy došlo brzy k vzájemnému rozpoznání.
Tedy až na jeden případ – to jsem předstoupila před muže, jehož rysy mně sice prozrazovaly, že už jsem ho někdy viděla. Ovšem, které jméno k němu přiřadit mi nebylo vůbec jasné. Optala jsem se přímo a bez okolků: „prosím Tě, napověděl bys mi aspoň křestní jméno?“ On bez hnutí brvy na mě dál spokojeně hleděl a směrem k ostatním prohodil otázku: „mám to říci?“ To už mezitím celý salónek ztichnul a spolužáci koukali s úsměvem směrem k nám oběma. Korunu jsem všemu nasadila teprve další větou: „Promiň, je mi to opravdu trapné – ale řekni po pravdě - Ty si na mne pamatuješ, ano?“ To jsem již schytala několik zděšených pohledů, které mne jasně varovaly, že jsem se postarala o společenské faux pas.
Zachránila mě milá a vždy hodná Miládka. Řekla: „Jarko, my jsme se rozhodli udělat oproti minulým srazům nějaké překvapení. Kdybychom to oznámili všem předem, tak uznej, že pak už by to žádné překvapení nebylo. Pozvali jsme mezi nás našeho oblíbeného pana profesora.“ Při těchto slovech jsem se začala hodně stydět a při pohledu na něj jsem postupně rudla více, než právě zrající červené jahody! Tím, že jsem nejprve svoje myšlenky soustředila pouze a jen na spolužáky, jsem úplně vytlačila z hlavy seznam pánů profesorů. Mrzelo mě, že toho svého nejoblíbenějšího jsem na srazu nepoznala. Moji omluvu za to, že jsem mu opravdu tykala nechtěně, přijal naprosto bez rozpaků a vlídně mi sdělil, že ho vlastně potěšilo moje zařazení jeho osoby mezi spolužáky!
Všichni jsme se pak bez jakýchkoliv výčitek výborně a dlouho bavili. Jen vzácný pan profesor odcházel z naší společnosti trochu dříve, ale nemusel nám nic vysvětlovat. V místnosti zbyl obdiv nás všech k jeho silné osobnosti.
Tehdy jsme již věděli, že před léty vybojoval vítězný souboj o svůj život a podstoupil úspěšnou transplantaci. Byl a zůstává u nás nejdéle žijícím člověkem s darovaným srdcem. Umí si života vážit a jeho vitalita je obdivuhodná. Snad se na mě nebude náš pan profesor zlobit, když zde prozradím jeho jméno. Byl to pan Rudolf Sekava. I zde na stránkách i60 se o tomto skromném a příjemném člověku nedávno objevil redakční článek.
Vážený pane profesore, přeji Vám za všechny přeživší spolužáky - dálkaře z maturitního ročníku z r. 1968, ať Vám i nadále zůstává vzácný životní optimismus, dostatek energie, pevné zdraví a ještě dlouhá léta s mladým srdcem!
