Mávám mu z okna. Ztrácí se za batohem a mizí za rohem s lyžemi v ruce. Je to můj muž, učitel tělocviku. Jede na poslední "lyžák" v Alpách. Pak už se těší na to, že školství "pověsí na hřebík" a užije si důchodového volna na milované chalupě, na kole, na rybách.
Za dva dny na to telefon. "Váš muž se zranil na lyžích." Na chvíli se zastaví čas. Co to znamená? Zlomená ruka, noha? V umělém spánku ho dopraví vrtulníkem do ostravské nemocnice. Má zlomený čtvrtý obratel a poraněnou míchu. Funguje jen hlava. Bohužel nebo bohudík?
Mám silného muže a stává se ze mě silná žena. Den co den si navzájem dodáváme odvahu, jsme spolu šťastni, dokonce ani
smích nechybí. Jsme rozhodnuti zvítězit. Září mu oči, když se "vznáší" kdesi pod stropem při cvičení. Čas běží, hlava se nevzdává, ale tělo mlčí.
Nemocnici střídá rehabilitační ústav. Tam pomalu ubývá naděje, chuť i síla. Ještě se vrací domů. Po 14 měsících. Jsme šťastní. Na chvíli. Pak zápal plic a nemocnice. Cosi v jeho očích se se mnou loučí. Konec naděje, konec života.
Dnes mu mávám do nebe. Určitě si tam užívá. Kola i ryb. Vím to.
