Jsem narozená ve znamení Berana, prvního znamení zvěrokruhu, spojeného s příchodem jara a zrozením nového života.
Jako mladá dívka jsem bydlela s maminkou a sestrou v malém jihočeském městečku na Vltavě. Bývaly tu hodně tuhé zimy. Beran jako ohnivé znamení snáší zimu špatně. Náš domek byl starý a vytopit ho bylo v zimě nad naše síly. Byla jsem hubeňour a nehřál mě ani podkožní tuk, ani starý kabát přešitý po dědovi. Zimu jsem vždy doslova protrpěla.
A najednou vysvitlo slunce a ve vzduchu bylo cítit změnu. Sníh začal pozvolna tát a odkryl louky a pole v okolí. Zavětřila jsem a cítila: Je to tady! A ukrutně mě to táhlo ven. Jako cíl jsem si vybrala nedalekou rokli, která končila až u chatového tábora nad soutokem Vltavy a Lužnice. Měly jsme v té době fenku křížence Lesanu, která se sice pohybovala volně na zahradě, ale procházku na vodítku nikdy neodmítla. Tu jsem vzala s sebou. Cesty ještě nestačily vyschnout, ale mě trochu mokré boty neodradily. V rokli jsem vypustila psinu a ta vyrazila vpřed. Po chvíli jsem ji začala shánět a volat. Najednou jsem ji spatřila, jak běží proti mně, celá umáčená. Co se ti stalo, tys někam spadla?, ptala jsem se. Tu se znovu rozběhla kupředu, já za ní a ona mi náhle před očima skočila do ledové tůně a začala se v ní máchat. Jako jarní štěně byla nejspíš taky Beran a bralo ji to stejně pěkně jako mě. Pak vyrazila ven, opět mi běžela vstříc s rozesmátým výrazem ve svém psím obličeji, jako by mě zvala: Tak neblbni a skoč taky! Být trochu tepleji, snad bych to z radosti udělala.
Dnes už příchod jara tak bouřlivě neprožívám. Nejspíš to bude tím, že má rokle zůstala 120 kilometrů daleko, že lenivé bytové kočky na vodítku ven nechtějí a že po zimě udeří v pražských ulicích bez varování rovnou léto plné pestrých triček na ramínka a odhalených bříšek. Jaký by byl jiný důvod? Mám přece pořád mladou duši a Beran je jarní znamení....