Ten název není myšlen ironicky. Je to reakce na náš skepticismus a sebemrskačství, s jakým někdy informujeme například zahraniční návštěvníky o tom, aby si dali pozor na taxíkáře a na kapesní zloděje, a jak si pořád, všude a na všecko, u nás stěžujeme.
Pravda, když se podíváme na televizní zprávy, moc optimismu nám to nepřidává, ale taxikáři jsou u nás určitě srovnatelní se svými kolegy v jiných metropolích a moje vlastní zkušenosti s nimi byly a jsou dosud spíše lepší než horší. Moje babička, která pamatovala opěvovanou první republiku, vždycky říkala, že velké aféry byly taky, nebyly ale vidět v televizi, protože ta naopak nebyla. Normální lidé ale byli poctiví a věřili si.
Minulý týden jsem čekala rakouskou kolegyni v rámci přípravy jednoho společného výzkumného projektu. Měla přijet autobusem od Lince, protože cestovala z Bad Ischlu. Vzala s sebou dceru, gymnazistku, která se chtěla podívat do města Franze Kafky. Čekala jsem je na autobusovém nádraží na Florenci. Ejhle, dalo se tam dobře zaparkovat a nová hala je docela moderní a pohodlná. Autobus rakouské společnosti s českým řidičem přijel o několik minut dříve, takže jsme v pohodě stihli ještě Prodanou nevěstu v Národním divadle, na kterou jsem koupila lístky, aby měla studentka kulturní zážitek z Prahy ještě intenzivnější.
Moc času ale nebylo, tak jsme nechaly zavazadla v autě v parkingu Národního divadla. Po představení jsem kolegyni i dceru odvezla do hotelu Amarilis ve Štěpánské, kde přenocovaly. Časně ráno jsme chtěly začít pracovat, abychom celý den využily. Když jsme už usedaly v mé pracovně nad připravenými podklady k počítači, přišla kolegyni SMS od dcery, že nemůže najít vcelku dosti drahý značkový tablet. Zachovala klid. Zná svou dceru, najde jej večer, žádný problém. Skončily jsme dost pozdě – ale ani večer se tablet nenašel. Brzy ráno měly odjíždět.
Recepční hotelu byla velmi vstřícná a profesionální a vyhlásila pátrání v hotelu. Já jsem zatelefonovala do parkingu Národního divadla, kde nesmírně ochotný pan Jiskra orientačně prohlédl video z celé doby, kdy mé auto v parkingu stálo. Ujistil mě, že se nic podezřelého nedělo, ale nabídl, že se ještě o noční službě pořádně na video podívá. Když tak učinil, ujistil mě, že opravdu u auta nikdo nebyl. Veškeré pátrání bylo bezvýsledné.
Mnoho zahraničních návštěv, které jsme tu za dlouhá léta měli, nezažilo téměř žádnou špatnou zkušenost. A teď tohle. Bylo mi smutno, ne snad ze škody, která kolegyni vznikla, ale z toho, že to bylo právě v Praze a že se tedy v Praze krade a co si o nás pomyslí. I tak trochu sebelítostně, že se člověk snaží, stará o zahraniční hosty, jak nejlépe umí – a pak tohle. Na druhou stranu byla moje zkušenost moc dobrá: vlídný personál hotelu, opravdu nevšedně ochotní pracovníci v parkingu Národního divadla, jak v průběhu večera tak i ráno, když měl službu jiný pracovník, všichni se nám snažili pomoci. Taková vstřícnost není ani v zahraničí zcela běžná, učiní tam zpravidla, co je jejich povinností, ale ne o moc více.
Když už byl tedy tablet skoro definitivně vyhlášen za ztracený, kolegyně mi zavolala ze zpáteční cesty. Dcera zapomněla tablet v autobuse, řidič jej našel a předal. Jak jsem byla ráda za tenhle banální a nekafkovský konec. Jsem ale také moc ráda, že jsou u nás normální lidé také poctiví a že si můžeme věřit. Třeba tak také jednou budu vyprávět svým vnoučatům o téhle republice.
Autorka je předsedkyní České alzheimerovské společnosti, místopředsedkyní Alzheimer Europe a patronkou i60.cz
