Do školy jsem to měl tak dva kilometry, chodil jsem pěšky s koženou, hranatou brašnou na zádech, v ní slabikář, tabulku, houbičku a dvě jablka, ve druhé třídě ve futrále pero, náhradní špičku, tužku, gumu, štětec, misku na barvy, vodové barvy, a dva kluci ze třídy měli i struhátko na tužky. Nechyběl krajíc chleba s máslem. Na jaře a na podzim mne občas svezla do školy paní učitelka Ledenová, která tam dojížděla z vedlejší vesnice na kole a na nosič jsem se dobře vešel.
V první třídě jsme byli jako v Jiříkově vidění. Samé novoty. Kamínkem jsme kouzlili na tabulku první písmenka, okoukaná ze slabikáře a koktali "Má máma má málo masa" nebo po čase už plynuleji četli "Zajíc seče otavu...." V náboženství nám pan katecheta /učitel náboženství, který nemusel být knězem/ vtloukal do hlavy katechismus, a tak jsme uměli brzy modlitby a desatero, jako když bičem mrská. Němčina byla každý den jako čeština a počítat jsme uměli do desíti coby dup. Ein, zwei - polizei, drei, vier - offizier, fünf, sechs - alte hexe, sieben, acht - gute nacht, neun, zehn - schlafen gehen. Němčinu jsme neměli rádi a Hácha s Hitlerem na stěně utržili nejednu ránu houbou, která byla na utírání tabule. Žasnu, že i po tak dlouhé době znám spoustu německých slovíček, i když si s nimi ve větách nevím rady.
Třída byla myslím tak pro třicet dětí, od prvňáčků až po páťáky. Lavice pro dva a jedna v rohu, oslovská, jenom pro jednoho. Tam putovali zlobilové nebo ti, co nestihli nebo zapomněli úkoly. Na lavici před každým žáčkem byl zabudován kalamář a pan školník jej denně doléval, maminky ob den čistily skvrny na rukávech nebo kalhotech. Rákoska byla na svém místě v šuplíku katedry vedle třídní knihy. Používala se dost často, i panem farářem, který vystřídal pana katechetu a exekuce probíhala tak, že provinilec nastoupil na stupínek a vyzván: "Natáhni ruku", což žáček se zaťatými zuby udělal a obdržel na dlaň několik ran, které sice bolely, ale nebyly nic moc. Ve čtvrté třídě jsme se dokonce sázeli, kdo jich obdrží nejvíc. Pan učitel se o tom nějak doslechl a celou soutěž utnul: "Výplaty budou v kabinetě a výherce najde odměnu na vysvědčení tam, kde jsou oznámkovány mravy."
Větší exekuci za celých pět let obecné školy jsem zažil jen jednou, to když do třídy Jura Skýpala donesl v květnu pytlík s chrousty a uprostřed hodiny je vypustil. Bylo jich nepočítaně. Huronský řev přilákal pana ředitele i pana školníka a Jura dostal v kabinetu deset na holou. Stal se tak hrdinou na další rok.
V pětačtyřicátém nás učil pan učitel Tomšík a ten mě vyznamenal. Před prázdninami mně svěřil úkol naučit se báseň a přednést ji u pomníku padlých z první a druhé světové války. Tak to na mne zapůsobilo, že jsem zabral, co to šlo a udělal zkoušky na gymnázium. A tam to bylo něco úplně jiného.
