Byl hezký podzimní den a já toužila po něžných dotycích a příjemné změně, tak jsem pozvala přítele na chatu a s představou krásně stráveného večera jsem nadšeně organizovala nezbytné drobnosti. V určenou hodinu jsem netrpělivě postávali před brankou a toužebně čekali otevření brány ráje.
Suverénně jsem zasunula klíč do zámku a netrpělivě s ním pootočila. NIC!!! Klíč vzdoroval a ani po chvíli šetrné manipulace a ani pozdějším brutálním násilí nehodlal splnit svoji funkci a jako projev maximální nevole se zlomil. Ráj se však dal otevřít postranní brankou, tak už nic nebránilo naplnění nejtajnějších přání.
Studenou chatu jsme chtěli zpříjemnit teplem krbu, avšak nepříznivé klimatické podmínky vehnaly veškerý kouř zpět do místnosti, kterou jsme další hodinu intenzivně větrali a po chvíli jsme začali vonět jako uzené právě vyjmuté z komínu. Přes namáhavé kašlání a pálení očí jsme zmobilizovali zbytek touhy a na lůžku očekávali věci příští. Lůžko však nebylo dimenzované na hmotnost dvou těl, prasklo první prkno, pak další a poezie podzimního večera se vytratila rychleji než kouř v místnosti.
Po dohodě jsme posunuli hrátky na neurčito a vyrazili každý za svým cílem. Během večera začalo silně pršet a přístupová polní cesta se změnila v bažinu, kterou jsme museli překonat, ale už bez erotického náboje a s maximální vůlí si zachovat zbytek důstojnosti. Přítel si obalil lakýrky ohavnou hnědou hmotou a příští den mi sdělil, že na nádraží mu chyběly pouze vidle, aby nevypadal tak blbě.
Už jsme se nikdy neviděli a já doufám, že další kouř si zažil v manželství.
