Žiji v regionu, kde každoročně na mnoho dnů zmizí slunce, město přikryje šedá mlha, lidé jsou oblečeni ve tmavých barvách, nikdo se neusmívá a čtyřnozí přátelé chodí se svěšenou hlavou. Koncem roku se vánoční osvětlení snaží navodit iluzi pohádkové zimy, a tehdy si vzpomínám na dny v Jeseníkách, na vůni přilehlých jedlových lesů, kde po stromech stékala pryskyřice, ranní mlha voněla silicemi a mech byl heboučký jako peřinka.
Jakmile přijdou dny s nízkou oblačností, vyjíždím do hor nadýchat se svěžího vzduchu, dlouhými procházkami zregenerovat tělo i duši a plna optimismu se večer opět obléknu do smogu. Občas mě potěší informace, že se ovzduší zlepšilo, které živočišné a rostlinné druhy se opět objevily, anebo když silný vítr na chvíli rozfouká mračna a vysoko nad hlavou lze zahlédnou kousek modré oblohy jako předzvěst budoucích slunečných dnů.
Při jedné z pravidelných procházek zrovna mrholilo, chodníky byly plné černého bláta, které Čikině postupně ušpinilo celou polovinu blonďatého kožíšku, a v šeru před námi se objevilo podivné procesí. Starý pán se pomalu vlekl po cestičce, v pravé ruce velký kříž přitisknutý k obličeji, v levé ruce igelitovou tašku a neslyšně pohyboval rty. Za ním šlapali dva holubi, jejichž křídla měla kresbu ve tvaru dokonalé pavoučí sítě a poslední poskakovala černá veverka. V okolí nikdo jiný nebyl. Dostala jsem strach a velkým obloukem se vyhnula skupince. Pes byl zjevně vyděšen také, protože ani nezaštěkal, i když jindy jsou veverky a holubi vyhledávanou zábavou. Asi špatné znamení, pomyslela jsem si, a když po ohlédnutí nebylo po podivných chodcích ani stopy, přidala jsem do kroku a zamířila do bezpečí světel na Zámeckém náměstí.
Ulevilo se mi při pohledu na osvětlené muzeum, ale při pohledu na osvícení morového sloupu Nejsvětější trojice od Matyáše Brauna jsem opět zneklidněla. Jedna ze soch byla nasvícena rudým světlem, takže výraz bolesti v její tváři se stal otevřenou krvavou ránou, na kterou jsem zírala se smíšenými pocity, ale protože vše vypadalo tak mysticky, pořídila jsem si snímek a spěchala domů. Zřejmě jsem nebyla jediná, koho výjev zneklidnil, protože po několika dnech sochu zalévalo teplé oranžové světlo.
Zážitky byly natolik silné, že jsem ihned vše napsala kolegovi s dovětkem, že socha mně chce něco sdělit, a že nevím, jak všechno pochopit. Bohužel, za několik dnů zesnula moje matka. Od toho dne se vždy zastavím na náměstí, podívám se na sloup a oddechnu si při pohledu na jasně zářící zlaté světlo.
