S červeným diplomem a hlavou plnou ideálů, vytvořených během několikatýdenní pedagogické praxe na základní škole s rozšířenou jazykovou výukou pro talentované děti, jsem nastoupila 1. září 1971 do státní jazykové školy, pořádající odpolední jazykové kurzy pro děti i dospělé. S účesem na Kleopatru, černě nalíčenýma očima a v minisukni, před kterou mě starší zkušené kolegyně takřka varovaly, jsem přicházela na svou první vyučovací hodinu do cizí devítiletky, kde se vytvořil kroužek zájemců o němčinu. Netušila jsem, že pro řadu dětí to byla jen jejich rodiči za 120 Kč ročně zvolená "náhradní družina" po obědě. Děti byly z jedné třídy domovské školy, a to v tomto případě třeťáci.
Žáčci němčináři měli zakázáno pohybovat se po vyučování sami v budově školy, proto povinně čekali, nebo spíš vyváděli před školou, než přišla jejich učitelka němčiny. Když jsem dorazila k jistému hloučku dětí, zeptala jsem se jich, zda čekají na němčinu. Děti mi cosi odpověděly, ale jen jako cizímu člověku, který něco shání. Pak jim teprve došlo, že jejich němčinářka budu já. Odvedla jsem je do třídy a chtěla je přivítat a seznámit se s nimi. Žáci mě okukovali, špitali si nebo se dokonce bavili polohlasně. Asi jsem se jim jako mladá líbila, ale rozhodně přede mnou neměli respekt. Pak jeden chlapeček uviděl, že mám s sebou nějaké obrázky, a prohlásil: A ty nás budeš učit? A proč jsi tohle přinesla?
Poněkud mě to zaskočilo. Hošík mě zřejmě zařadil někam mezi vedoucí Jisker v mládežnickém věku, s kterými si děti tykaly. Zvážněla jsem a bylo to na mně znát. Řekla jsem jen: Jak se jmenuješ? Děti zmlkly a jen koukaly, co bude. Dostane poznámku? "Kája Veverka", řekl ten kluk. Tak, co mu mám teď říct?
Začala jsem: A kolik ti je, Kájo? Osm, odpověděl. No, vidíš, pokračovala jsem, a mně je 22. To je o dost víc, viď? A jsem teď vaše učitelka. Asi mi nebudeš moct říkat Ty. Kája se rozzářil: Tak to jste skoro jako moje maminka. Té je 26.
První úskalí bylo zdoláno. Čekala mě dlouhá cesta, plná mnoha počátečních nezdarů i postupných úspěchů, na jejímž konci však stejně stálo definitivní rozloučení se školstvím. Ačkoliv jsem měla ráda němčinu, niterně jsem se necítila být pedagožkou. A tak mám dnes na svém kontě již 24 let ve Vojenském historickém archivu.
| Každý z nás zažil řadu premiér - první lásku, manželku, poprvé ve školní lavici, poprvé za volantem, poprvé v letadle, poprvé v cizině. Jaké bylo vaše poprvé? Na jaké "poprvé" stále vzpomínáte? Napište nám svůj příběh, vzpomínku na toto téma. Tu nejlepší opět oceníme. |
