Vnoučata jsou sice bezvadná, ale vezmu je na výlet maximálně jednou do měsíce. Moje děti jsou také skvělé, ale peníze jim nedám – maximálně půjčím. A že bych měl po šedesátce pracovat na opravě jejich bytu nebo baráku? Tak to tedy ani náhodou!
Ano, zní to možná hrozně a budu dozajista kritizován slovy „vždyť naše rodiče nám také pomáhali“, ale přesto jdu s kůží na trh a dovolím si provokovat: je trochu jiná doba, mladí dnes mají na rozdíl od nás neomezené možnosti, tak ať uplatní své schopnosti. Pokud je mají, bude se jim dařit dobře. Jestli je nemají (a nejsou limitováni nějakou životní záludností – pak je samozřejmě vše jinak), bude to horší. Ale takový je holt život.
Ne, není mi jedno, jak na tom jsou nebo budou naši potomci, nicméně nehodlám je vodit za ručičku. Chci totiž být konečně ten strašlivý sobec, který má před sebou (pokud pánbu dá) nějakých deset možná patnáct či (ježíš) dvacet let života a plánuje si je pořádně užít.
Takže: svoje úspory nyní dám do nových keramických zubů (čeká mne hrůza operace), pak do plavidla na Slapech a na cestování. Trochu jsem jezdil, ale nikdy jsem nebyl třeba v New Yorku, Rio de Janeiru či Kapském městě. Ano, už to mám v diáři.
Je mi úplně fuk, co si o mě myslí snacha. Jak mne pomlouvá před jejími rodiči, jak jim říká cosi o strýčkovi Skrblíkovi.
Nedostane nic. Ona tedy stoprocentně ne, i když můj syn je její manžel. Už deset let panička nepracuje. Po mateřské dovolené si na tento komfort zvykla a nehodlá ho opouštět, ani když děti už dávno chodí do školy. Tedy nebude nic. Prostě smůla. Já makal až donedávna.
Anebo ta moje (dcera). Nechala se léta vyživovat od namyšleného prachatého aroganta, kterého jsem jí od začátku rozmlouval, nakonec se na ni samozřejmě vykašlal. Naštěstí bez dítka. Z vysokého krmítka, světa BMW a honosných rautů, pád na čumák. Taky smůla. A taky nic nebude.
Ale abych nebyl za despotu. Oběma dětem jsem už párkrát pomohl – mají třeba svoje bydlení, což považuji za základ existence. Jenže řekl jsem si dost. Tím to opravdu končí.
Takže: pořád trochu mám, ale nedám. Nanejvýš půjčím (bezúročně).
Začal jsem totiž konečně být ten strašlivý sobec. Doporučuji vám, přátelé, to samé!
P.S.: Pokud si myslíte, že si touto cestou vyřizuji rodinné účty, musím vás zklamat. Zmíněná fakta jsou fiktivní, ačkoli někdy vycházejí ze skutečných reálií. V každém případě si za závěry tohoto textu stojím. Moje přísná závěť je řádně uložena u notáře.
