V poválečné době patřil film k nejvyhledávanější zábavě a o vztahu dětí k němu svědčí to, že film ze studia Bratři v triku s názvem "Pérák a SS" jsem viděl nejméně pětkrát. Představte si, že se mně nedávno zdálo, jak s pružinami na botech předháním naplno jedoucí Tatrovku v honbě za neidentifikovaným zločincem. Tento vynález doznal naplnění v jakési napodobenině, kterou jsem před pár týdny viděl v televizi, převážně však děti i dospělí obouvají kolečkové brusle. Budiž.
Na měšťance si mně třídní učitel, který byl také vedoucím Střediska pro výchovu filmem a diapositivem, vybral jako spolupracovníka a dal mně honosný název "Pobočník". Když se to rozkřiklo, jen těžko byste si dovedli představit, jak vysoko skončila špička mého nosu. Středisko byla jakási obdoba knihovny, jenomže se zde pouze pro organizace (školy, národní výbory, kulturní organizace) půjčovaly filmy, diapositivy, promítačky a diaprojektory. Výběr byl pestrý. Od grotesek Charlieho Chaplina přes krátké filmy s přírodní tematikou až po pracovní postupy v různých řemeslech. Dvakrát týdně odpoledne jsme JÁ a pan učitel čekali na zájemce, slepovali roztržené filmy, zařazovali novém tituly a občas si i pustili jako bombónek za odměnu nějaký film. Zájemců bylo z celého okresu mnoho a tak jsme zůstávali i po "úředních hodinách".
Filmem a zejména jeho vytvářením jsem byl přímo okouzlen. Začal jsem intenzivně studovat vše, co o technice výroby filmů bylo v knihovnách k dispozici, kupoval jsem pavidelně časopis Kino a představte si, i děvčata šla stranou, i když lýtka se mně zapalovala čím dál víc. Vrcholem byl okamžik, kdy mně pan učitel půjčil na neděli promítačku s pár filmy a já tu bednu vlakem táhl domů a tam v ložnici svým rodičům a třem sourozencům na vápnem vylíčenou stěnu promítl jak Chaplin laškuje s policajtem. Nevěřili svým očím. K obědu jsem tím pádem dostal jeden a půl řízku.
Moje vědomosti o filmu a filmování dosáhly daleko vyššího stupně, než u jednotlivých školních předmětů s vyjímkou češtiny a moje zanícení pro film mně dovedlo k rozhodnutí, že jsem se po skončení měšťanky přihlásil na zkoušky do školy pro kameramany v Praze. Zkoušky jsem udělal, ovšem chyba lávky. Komise však nedoporučila přijetí, jelikož jsem nosil poměrně silné cylindrické brýle a to je pro kameramana nepřijatelné.
I když jsem pod tíhou různých okolností musel tento koníček pověsit na hřebík, při první příležitosti jsem se k němu vrátil. Bohužel se tak stalo až mně brány důchodu otevřeli dokořán.
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
