Jako malá holka jsem byla samá ruka, samá noha, čupřina střižená na kluka. Tuto image podporovala moje maminka, velká sportovkyně, neb byla přesvědčená, že jedině taková vizáž bude udržovat mé přirozené sportovní nadání a chuť se všemu sportovnímu naučit.
V čačkách, míněno prstýnky, náramky, řetízky, náušnice, sponečky do vlasů, gumičky, i koneckonců v délce vlasů, maminka spatřovala nepřekonatelnou překážku. Mohla jsem slibovat jako jezinka, mohla jsem naléhat metodou psích očí, nic nepomohlo k tomu, abych ji přesvědčila o neškodnosti být trochu více holčičí. Měsíc co měsíc jsem chodila za šest kaček do kadeřnictví/holičství na roh sídliště zničit mým jemným vlasům jejich úporně statečnou růstově-nerůstovou produktivitu. Co slziček se nakutálelo po mé tváři, když jsem se plížila z kadeřnictví! Naštvaná, potupená, plná hanby.
Roky běžely a okolí si na můj klukovský kukuč zvyklo.
V mém nitru však stále doutnala touha být pěknou culíkatou holkou. Když jsem se smířila s tím, že mé žadonění o povolenku k dlouhým vlasům je marné, nezbylo mi, než svou touhu vkomponovat do svých představ, anebo praktikovat v kukuřičném poli za babiččiným domkem. Vysoké rostliny jsem využívala ke své úschově, kde jsem obnažovala kukuřičné klasy, zmocňovala se jejich žlutých vlasů a pomocí pinetek jsem si nastavovala své klučičí vlasy. Není těžké si představit mé příjemné blažení, když jsem se prohlížela v zrcátku, dočasně přemístěného z babiččiny kabelky, ke kterému při následných kukuřičných misích ještě přibyla babiččina rudá rtěnka, klipsové náušnice a korále.
Když jsem chodila na gympl, prsa mi jen lehce bobtnala a tudíž jednoznačnost vizuální ženskosti mi stále chyběla. Byla jsem pořád vnímána za kluka. Šíleně mne to rozčilovalo. Až tak, že se mi nakonec v hlavě zrodil nápad – udělám si dírky do uší a budu nosit trvale náušnice, budu v nich spát, koupat se, nesundám je do konce života.
Moje nadšení ovíněné svojskou zbrklostí počalo osnovat plán, jehož plnění bylo samozřejmě neodkladné. Už na druhý den jsem nešla do školy (mé kantorské rodiče po zjištění „omejvalo“). S kamarádkou na život a na smrt jsem se sešla v bytě jejích rodičů a daly jsme se do zkrášlování. Jak ale udělat dírky, když nemáme injekční jehly? „Máme přece jehly na šití!“, utrousila jsem silácky a vytahovala je z koše se šicími potřebami. Jehly jsme vydezinfikovaly nad plamenem sporákového hořáku, ovšem, když jsem uviděla ty rozžhavené hroty, začala jsem se cukat, neboť jsem si živě představila, jak mi rozžhavená jehla za doprovodného syčení projíždí škvařícím se boltcem. Kamarádka mou paniku zaznamenala.
Za chvilku se přiřítila z vedlejšího pokoje a mávala mi před nosem láhví rumu. „Na, dej si na kuráž!“ pobízela mne a sama si cvakla jako „ohlt“ z dolů. Po chvilce upíjení z láhve jsme se hihňaly jak pominuté a daly jsme se do „operování“. Já řvala jako túr, hýkala jako potrefená husa, chladila si propíchnuté ucho mraženým hráškem a nadávala si do milého fialového zvířátka čokoládové chuti. Nic však nezabránilo tomu, abych si nechala proděravět i druhé ucho.
Když jsme vše dopáchaly, já šklebící se bolestí s napuchlými boltci a kamarádka těžce společensky unavená, zjistily jsme, že nemáme náušnice, tedy náušnice z ryzího zlata. Celé odpoledne jsme sháněly po telefonu nějakou spolužačku, která by měla k zapůjčení pár zlatých náušnic. Povedlo se, avšak musela jsem pro ně zajet mhdéčkem přes celé město. Vůbec mi to nevadilo, ačkoliv jsem byla bolavá, ale šťastná, že už nejsem klučičí, bez ohledu na to, že mám v uších ještě stále jehly na šití.
Babička mi šeptávala, že cesta za krásou bolí. A opravdu, bolí. Až budu mít vnučku, budu jí také tichou poštou babiččinu moudrost posílat.
