Vtipnější vyhrává: 
Cesta za krásou bolí

Vtipnější vyhrává:
Cesta za krásou bolí

1. 2. 2015

Jako malá holka jsem byla samá ruka, samá noha, čupřina střižená na kluka. Tuto image podporovala moje maminka, velká sportovkyně, neb byla přesvědčená, že jedině taková vizáž bude udržovat mé přirozené sportovní nadání a chuť se všemu sportovnímu naučit.

V čačkách, míněno prstýnky, náramky, řetízky, náušnice, sponečky do vlasů, gumičky, i koneckonců v délce vlasů, maminka spatřovala nepřekonatelnou překážku. Mohla jsem slibovat jako jezinka, mohla jsem naléhat metodou psích očí, nic nepomohlo k tomu, abych ji přesvědčila o neškodnosti být trochu více holčičí. Měsíc co měsíc jsem chodila za šest kaček do kadeřnictví/holičství na roh sídliště zničit mým jemným vlasům jejich úporně statečnou růstově-nerůstovou produktivitu. Co slziček se nakutálelo po mé tváři, když jsem se plížila z kadeřnictví! Naštvaná, potupená, plná hanby.

Roky běžely a okolí si na můj klukovský kukuč zvyklo.

V mém nitru však stále doutnala touha být pěknou culíkatou holkou. Když jsem se smířila s tím, že mé žadonění o povolenku k dlouhým vlasům je marné, nezbylo mi, než svou touhu vkomponovat do svých představ, anebo praktikovat v kukuřičném poli za babiččiným domkem. Vysoké rostliny jsem využívala ke své úschově, kde jsem obnažovala kukuřičné klasy, zmocňovala se jejich žlutých vlasů a pomocí pinetek jsem si nastavovala své klučičí vlasy. Není těžké si představit mé příjemné blažení, když jsem se prohlížela v zrcátku, dočasně přemístěného z babiččiny kabelky, ke kterému při následných kukuřičných misích ještě přibyla babiččina rudá rtěnka, klipsové náušnice a korále.

Když jsem chodila na gympl, prsa mi jen lehce bobtnala a tudíž jednoznačnost vizuální ženskosti mi stále chyběla. Byla jsem pořád vnímána za kluka. Šíleně mne to rozčilovalo. Až tak, že se mi nakonec v hlavě zrodil nápad – udělám si dírky do uší a budu nosit trvale náušnice, budu v nich spát, koupat se, nesundám je do konce života.

Moje nadšení ovíněné svojskou zbrklostí počalo osnovat plán, jehož plnění bylo samozřejmě neodkladné. Už na druhý den jsem nešla do školy (mé kantorské rodiče po zjištění „omejvalo“). S kamarádkou na život a na smrt jsem se sešla v bytě jejích rodičů a daly jsme se do zkrášlování. Jak ale udělat dírky, když nemáme injekční jehly? „Máme přece jehly na šití!“, utrousila jsem silácky a vytahovala je z koše se šicími potřebami. Jehly jsme vydezinfikovaly nad plamenem sporákového hořáku, ovšem, když jsem uviděla ty rozžhavené hroty, začala jsem se cukat, neboť jsem si živě představila, jak mi rozžhavená jehla za doprovodného syčení projíždí škvařícím se boltcem. Kamarádka mou paniku zaznamenala.

Za chvilku se přiřítila z vedlejšího pokoje a mávala mi před nosem láhví rumu. „Na, dej si na kuráž!“ pobízela mne a sama si cvakla jako „ohlt“ z dolů. Po chvilce upíjení z láhve jsme se hihňaly jak pominuté a daly jsme se do „operování“. Já řvala jako túr, hýkala jako potrefená husa, chladila si propíchnuté ucho mraženým hráškem a nadávala si do milého fialového zvířátka čokoládové chuti. Nic však nezabránilo tomu, abych si nechala proděravět i druhé ucho.

Když jsme vše dopáchaly, já šklebící se bolestí s napuchlými boltci a kamarádka těžce společensky unavená, zjistily jsme, že nemáme náušnice, tedy náušnice z ryzího zlata. Celé odpoledne jsme sháněly po telefonu nějakou spolužačku, která by měla k zapůjčení pár zlatých náušnic. Povedlo se, avšak musela jsem pro ně zajet mhdéčkem přes celé město. Vůbec mi to nevadilo, ačkoliv jsem byla bolavá, ale šťastná, že už nejsem klučičí, bez ohledu na to, že mám v uších ještě stále jehly na šití.

Babička mi šeptávala, že cesta za krásou bolí. A opravdu, bolí. Až budu mít vnučku, budu jí také tichou poštou babiččinu moudrost posílat.

Vtipnější vyhrává
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Foltýnová
Když jsem pracovala na učilišti,tak za mnou přišla děvčata, jestli bych jim půjčila jehlu.Já v domnění,že to potřebuji na přišití něčeho,tak jsem jim jehlu půjčila.Kde by mě napadlo,že to chtějí na propíchnutí ucha.Jehlu mi přinesly zpět a já se zděsila.Patřičně jsem jim vyčinila,kdyby si tím ublížily,že následky ponesu já.Oni na to,nebojte se,my jsme tu jehlu nahřály nad svíčkou.Od té doby jsem byla ostražitější..Na štěstí pro mne ,nic z toho nebylo.Ucho se zahojilo a já měla o zkušenost víc
Alena Tollarová
Já jsem také ráda, že mi rodiče tu bolest způsobili už jako mrněti. Nevím, jestli bych v dospělosti sebrala odvahu. Při čtení článku mi bylo docela ouvej ...
Soňa Prachfeldová
Vtipné, moje švagrová si také prorážela uši už skoro v důchodcovském věku, no to jsem ji obdivovala. Lépe nechat udělat po narození, než takhle trpět pro ušní krásu.
Veronika Peštuková
Jani, moc ráda jsem si od Tebe opět něco přečetla. Příjemné, vtipné, milé. Už se těším na další článek.
Jana Mesarčová
Nelituji, že jsem si dírky udělala....ač vím, jak to bylo nebezpečné, když si představím mapu ucha a jeho akupresurní body. Andílci byli nade mnou a neonemocněla. A krása? Kde začíná a kde končí? Myslím, že je na ženách krásné, když se zdobí a dělají vizuelně krásné, podstatný bonus, když jsou uvnitř ještě krásnější.
Michaela Přibová
Milé vyprávění. Vzpomněla jsem si na spolužačku, která stejně tak jako vy si nechala propíchnout od kamarádky uši. Když propíchla jedno, tak bolestí omdlela. Když se probrala, obrátila se na kamarádku se slovy:"A teď to druhé." "-)
Eva Mužíková
Také mne při představě Vaší "operace" mrazí. Náušnice nosím od raného mládí, když je nedej Bože musím z nějakého důvodu sundat, připadám si jako nahá...zvyk je zvyk... Tetování naštěstí nikdo v mé rodině nemá, nelíbí se mi tako móda. Hezký článek.
Eva Balúchová
Pěkně napsaný příběh.A seš odvážná,mě,kdyby nepropíchli uši jako miminkovi,tak bych se k tomu neodhodlala. A koukám,že z mladých "klukovských" let ti zůstalo to lezení po stromech,viď? :-))
Hana Rypáčková
Velmi čtivé.Uši jsem nikdy neměla děravé, starší sestra ano.Holky všechny /vydupaly si to ve čtyřech letech/ a vnučky všechny /i když to jedné dost hnisalo/Ale líbí se mi to na nich.Vnuk má v uchu nějaký cvoček v lalůčku.Ale tetování probíráme a nikdo zatím po něm netouží. Dost dobrý M.M.
Zoja Sedláčková
Moc vtipné vyprávění. Každý jsme měli nějaké trápení. Já si zase vždy připadala víc jako kluk a byla jsem nucena chodit jako holčička. Uši jsem si nechala propíchnout po narození syna protože muž byl přesvědčený, že to bude opět holka a přivezl z Jugoslávie náušnice. Byly to takové zlaté kroužky, vůbec ne pro miminko. A mně jich bylo líto. Jenže po čase jsem je vyndala a dírky mi za tři měsíce zarostly a náušnice mi nechybí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.