Vtipnější vyhrává: O kantorské
nemoci z povolání

Dodatečně čtu Váš podařený příspěvek.Vítejte mezi svými,pane Libore.

Děkuji všem za milé přijetí a povzbuzení. Odpovím teď, milé dámy, na několik Vašich podnětů. Vezmu to chronologicky, tedy vzestupně podle údajů v tomto sloupci. Haničko R. Souhlasím s Vámi. Opravdu, na rozdíl od žen, většinou nedokážeme zvládat pořádně více věcí najednou. Zdá se mi, že muslimové to mají nějak popletené. Vypadá to na poloviční mozek právě u mužů..... Lidmilko N. K tomu fešákovi na redakčním snímku mám daleko. Já, bohužel, chodím "nahoře bez" Zuzanko P. Těmi oranžovými návleky v tramvaji jste mě potěšila. Jsme jedné krve, Vy i já - viz můj příští článek o cestování trolejbusem. Janičko Š. Tomáš má pravdu. Vaše příběhy byste mohla vložit jako samostatný soutěžní příspěvek. Nejvíc mě pobavilo, jak si Vaše kolegyně zjednala pořádek v autobuse. Haničko Š. Nejednalo se o radiobudík? Dokážu si představit, že by Vás mohl časně ráno pořádně neštvat...

Moje sestra mi řekla, že její kolegyně, taky učitelka, se ostatním ve výtahu legitimovala tramvajenkou.

Učil jsem na střední škole výpočetní techniku a můj kolega, když odcházel o přestávce, tak mne v učebně automaticky bez přemýšlení zamkl. Moje klíče byly jinde, a tak mi pomohl mobilní telefon, kterým jsem se naštěstí dovolal k zástupci ředitele. Ten mne osvobodil a také se smál, že zamykací stereotypy máme zafixované.

Já jsem doma poradila hrajícímu radiu, aby bylo zticha a nevyrušovalo

Vtipně napsané. Nejsem sice učitelka, ale pracovala jsem v laboratoři, kde v době předpočítačové stále drnčely telefony. Bydlela jsem v rodinném domku, kam můj muž nainstaloval domácí telefon do patra. Stalo se mi, že zazvonil domácí telefon a já do sluchátka řekla:"Prosím,tady laboratoř". Muž se mohl potrhat smíchy.Vidíte, že to po potrefuje i neučitele.

Pěkně jste tu naši "nemoc" připomenul. Jaká roztržitost? Kantor musí myslet na tolik věcí současně, že se mu velmi snadno stane, že některá z hlavy na okamžik vypadne a malér je na světě. Kolegyně jela autobusem a zřejmě probírala v hlavě problémy se svými puberťáků. Cestující se vesele bavili a ona zničehonic vyskočila a k údivu osazenstva zaječela: "Tak bude tu konečně ticho?" Já jsem se třikrát tak zabrala do práce, že jsem zůstala po odchodu školníka zamčená ve škole. Jednou jsem lezla v úzké sukni a v botech na podpadcích malým okénkem v mezipatře. Podruhé jsem zůstala ve sborovně, která neměla okna směrem na ulici a nacházela se v patře pod alarmem. Z oken, která vedla do školní zahrady bylo vidět kousek silnice, po které občas někdo prošel. Kolem chodili známí lidé a já si za nic na světě nemohla vzpomenout na jediné jméno, tak jsem pokřikovala: "Haló, paní, počkejte, prosím, já jsem tu zamčená." Konečně mě jedna známá objevila v okně a poslala za mnou někoho z vedení, aby mě vysvobodil. Potřetí jsem se tak lekla, že jsem zas zmeškala čas zamykání školy, že jsem ve zmatku zapomněla na alarm. Přeběhla jsem v jeho dosahu a ten příšerný zvuk mě k smrti vyděsil. Tehdy přijela policejní zásahová jednotka, že se někdo vloupal do školy. Pak už mé odchody raději školník kontroloval. Dnes už se tomu směju, ale tehdy mi bývalo ouvej. S bývalými kolegy se každý měsíc scházíme a vzpomínáme na průšvihy, které nás potkaly. Docela se při tom nasmějeme.

Milý, laskavý humor, ostatně jak se pro kantora sluší a patří. Ale hlavně je fajn, že je tu zase nový aktivní čtenář, tedy chlap!

Vzhledem k tomu, že jsem kdysi učila v jazykové škole němčinu a moje sestra byla celé roky učitelka na ZDŠ, tak o učitelské roztržitosti jsem už vyslechla mnoho. To klepání na dveře je asi dost typické. Jedné učitelce zaklepal na dveře třídy někdo z rodičů a ona vycházela ven a také zaklepala. Jiná si zaklepala na dveře výtahu.Teď už dávno neučím, ale s igelitovou taškou s odpadky jsem došla až na zastávku MHD a s oranžovými návleky ze soukromé ordinace až k tramvaji a všimla jsem si jich až při stoupnutí na první schod. Vaše srdečné, nenucené vyprávění se mi moc líbilo.

Díky, zasmála jsem se - ta hořčice!!