„Pojďte ještě do podzemí, je tu kapucínská hrobka. V tomhle vedru je lepší být v chládku. Zavírají v šest, to stihneme.“
Vešli jsme se sestrou a dvěma dospívajícími dětmi do podzemí kostela. Do šesté hodiny zbývalo dvacet minut. V hrobce bylo jen pár návštěvníků, kteří se pomalu vytráceli.
„Hele, Marto, my jsme tu zůstali sami.“
„Mami, nemluv tak nahlas, je tě moc slyšet.“
„Marto, mně je ti tu z těch mrtvých nějak těžko.“
„Prosím tě, jdi ty….hele, Jano, koukej, tenhle má ještě zuby.“
Procházeli jsme kolem mrtvých těl vystavených ve skleněných rakvích. Prostor byl úzký, každý z nás byl na jiném konci. Já i sestra jsme sem tam pronášely nějakou tu poznámku. Poslechněte si tohle a začala jsem nahlas číst.
„Takto se dochovala těla jen díky vhodné geologické skladbě půdy a důmyslnému systému vzduchových průduch. Ty průduchy umožnily totiž mumifikovat přirozenou cestou těla nebožtíků.“
„Mami, nekřič tolik. Přečteš to venku.“
„Počkej, já to dočtu. Pozvolné vysoušení lidského masa dalo možnost zachovat původní fyziognomii zemřelého. Všichni byli pochováni přímo na zem a pod hlavy se jim podkládaly dvě cihly.“
„My jsme tu zůstali sami. Nechcete už jít? Tady je nějaký podezřelý ticho“, pronesla sestra.
A to chceš, aby tu někdo zpíval? Jsme v hrobce. Je tu prej proslulej evropskej dobrodruh, nějaký plukovník. Měl armádu složenou ze samejch zločinců. A byla mu prý odcizena hlava.“
„To snad není pravda. Pojďte už“, kroutí nade mnou hlavou má dcera.
Chtěla jsem ještě něco přečíst, když najednou zhaslo světlo a my zůstali v úplné tmě, chladu a zimě zavřeni v hrobce.
„Proboha, my jsme ještě tady. Vy jste nám zhasl. My chceme pryč. Kde jste všichni? Já nikoho nevidím. Dejte mi někdo ruku. Halóó. Pomoóóc.“
Začala jsem ječet, hlas mi přeskakoval strachem. Třásla jsem se po celém těle, byla mi najednou strašná zima, ruce jsem měla ledové, udělala dva kroky po schodech a zakopla jsem. Dotkla jsem se podstavce skleněné rakve. Zůstala jsem tedy na místě, nebylo vidět na krok a myslela jsem na to, že máme zaplacenou noc v hotelu a že budeme muset čekat do rána v hrobce, než ji zase nějaký kapucín otevře pro další návštěvníky. Asi za pět minut, které se zdály nekonečné, se dveře otevřely a vešel člen kapucínského řádu.
„No, prosím vás, vy jste nás tu zavřel. A ještě k tomu jste všude zhasl. I na chodbě.“
Mladý kapucín se jen usmál a při pohledu na naši omladinu jen podotkl: „No tak bychom měli o dva mladé kapucíny víc.“
A asi jednu vysušenou mrtvolu navíc. Pomyslela jsem si. Ten by nás tu všechny klidně pohřbil.
Když jsem se všemi vycházela ven, byla jsem ráda, že se můžu radovat ze svitu dne a v onen okamžik i z vlahého letního večera. Vůbec jsem nechápala, že naši mladí byli tak klidní. Dokonce mě dcera nařkla, že jsem hysterická. Ale já toho kapucína přivolala, vy jste ani nehlesli. Namítla jsem dotčeně.
Ten den jsme se jen procházeli brněnskými ulicemi a v klidu jsme posedávali v zahradní restauraci.
