Sorry, já jezdit neumím!

Sorry, já jezdit neumím!

29. 6. 2012

Mám-li použít výrok, který mi kdysi adresovala má známá, léčitelka, řeknu jen: Tady mi Bůh nenadělil. Nemám auto a nikdy jsem neměla řidičský průkaz. Zkrátka, nejezdím. A co je ještě kurióznější, neumím jezdit ani na kole.

Jako děti ze sociálně slabé, znárodněné rodiny jsme kolo neměly. Moje kamarádka Zdenka mi ochotně nabídla svoje a zároveň mě na něm učila jezdit. Když jsem ale málem povalila paní s taškami, které jsem se při vší snaze nevyhnula, mé prvotní cyklistické období skončilo.

Na vysoké škole mě kamarádka Majka zviklala, abych s ní začala chodit do jezdeckého oddílu. Koně jsem měla odjakživa ráda. Na jízdárně jsem byla jako doma, hřebelcovala jsem, podestýlala, ale ježdění mi nebylo vlastní. Krok, klus, to bych ještě zvládla, ale jak přešel kůň do cvalu, zpanikařila jsem a za chvíli jsem spadla. Přesněji řečeno, „odešla“ jsem dobrovolně. Někdy jsem byla trochu potlučená, ale venku ze situace, kterou jsem psychicky nezvládla.

Ve 24 letech jsem se ještě jednou vrátila ke kolu. Poté, co se mi na svatbě mé kamarádky Marušky trochu posmíval jeden ženichův známý, umínila jsem si, že se jezdit naučím. Maruščina o hodně mladší sestra měla tehdy velmi módní skládací kolo a na něm mě učila jezdit na stadionu. Asi na nás byl pohled, ona 12letá školačka a já 24letá učitelka němčiny. Ale snaha měla přece jen trochu úspěch. Rovnováhu jsem udržela, už chybělo jen to kolo. Na to jsem z učitelského platu nenašetřila. Výjimečně mi kolega půjčil Favorita, ale mé sváteční jízdy vypadaly asi tak, že když se v protisměru objevil autobus, sesedla jsem z kola a počkala, až přejede.

Moje sestra jezdila báječně. Měla sice jen Trabanta, ale muži z místního Svazarmu ji uznávali. Občas jsem s ní jela jako spolujezdkyně na branně-bezpečnostní motoristické závody. Brali nás jako sportovní dvojku a asi nikdo netušil, že já vůbec řidička nejsem.

Po zkušenostech s kolem i koněm, tedy s nutností řídit rychlost vlastními silami, mi autoškola vůbec nepřišla na mysl. Jako bych si v podvědomí zakódovala, že se mě to netýká. Anebo to byl pud sebezáchovy? Nevím. Znala jsem lidi, kteří prošli autoškolou a pak nejezdili. Kamarádka Maruška nebyla talent na ježdění. Poté, co s čerstvým řidičským průkazem narazila po rozjezdu do zdi, manžel ji už za volant nepustil. A kolega historik si během návštěvy autoškoly už dopředu koupil v autobazaru vůz, bez řidičáku se ho pokusil dopravit domů, skončil v první křižovatce a někdo mu auto musel odvézt. Pak ale autoškolu neudělal a auto zase prodal. Takže, mnozí výtečníci to alespoň zkusili. Já ne.

Můj partner, s kterým jsem se před lety rozhodla žít, byl profesionální řidič. Jezdil výborně. Jenže se rád napil a to nebyla zrovna dobrá kombinace. Jezdila jsem s ním ráda, ale jednou jsem cítila, že jede jinak, riskantně a velmi bezstarostně. Přiznal se, že pil, protože nevěděl, že pojede. Krátce nato se mi před spaním najednou promítlo, že bude mít havárii a že mi to přijde oznámit policista. Záhy se to přesně tak stalo. Zbyla po něm dcerka z prvního manželství, vrak půjčeného auta a dva těžce ranění z protijedoucího vozu. A pak já s podivným pocitem spoluviny, dluhy a samotou.

Od té doby utekla dlouhá doba. Zvlášť po revoluci se ukázalo, že nemít řidičský průkaz je určitý handicap. Řada zaměstnavatelů ho ve svých požadavcích má. A cestovat s kočkami hromadnou dopravou také není žádná výhra. Takže je občas třeba shánět náhradní řešení.

Kuriózně se mi čas od času zdá, že řídím auto. Jedu celkem pomalu na opuštěné venkovské silnici a vždy s vědomím, že je to načerno. Nevím, má-li to být jistá satisfakce za skutečnost nebo naopak varování. Jízda se mi ale líbí a nemám z ní strach.

Jako dítě jsem nebyla sportovní dřevo. Dělala jsem atletiku, gymnastiku, lyžovala jsem i bruslila. Díky svému současnému zaměstnání a vytvořeným kontaktům jsem už mnohokrát cestovala letadlem. Zastupovala jsem archiv na konferencích a dalších akcích v cizině, setkala jsem se i s význačnými osobnostmi. U někoho to občas budí závist.  Z mé strany to ale není  vůbec sebechvála. Naopak, teď sem přihodím ten paradox: Nemám řidičák. Ba, co víc, neumím jezdit  na kole. A zajdu-li v úvahách ještě dál, zjišťuji, že bych nejspíš nezvládla ani koloběžku, natož lyže nebo brusle. Mým problémem je zřejmě rychlost, kterou vlastní silou neovládnu. V alternativní medicíně se mluví o uzavřené 1. čakře a s ní spojené obavě o život. Neřeším to, nejezdím.

O čem to tedy všechno je?
O tom, že každý z nás je jiný, originál ve smyslu „Ten dělá to a ten zas tohle“.  A je to také o skromnosti a ochotě ocenit druhé, o směšné závisti a zbytečných mindrácích. Je to o úžasné pestrosti života, který nám nabízí nepřeberné množství variant seberealizace, z nichž žádná není ani lepší, ani horší. Buďme rádi, že nejsme všichni nudně stejní!

Tak, a teď si půjdu spravit sebevědomí mezi motorkáře. Samozřejmě ale jen na zadní sedadlo.

Všechny zdraví Zuzana 

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiří Libánský
Řekl bych, že i zadní sedadlo motorky je větší zážitek, než v autě volant v ruce.
Růžena Antlová
Růžový řidičák vlastním a je schovaný v šuplíku. Hani taky jen pro vzpomínku.Zuzko zase jste úspěšná v jiných věcech než v řízení můj růžový řidičák mě opravňoval k řízení motorky a na ní jsem do svých 30 let jezdila strašně ráda a bez nehod.Jo kde jsou ty časy ..
Hana Práglová
Aspoň máš veselo!!!
Zuzana Pivcová
Šílenec motorkář (viz Je mladší ...) jede koupit chleba na středočeském venkově a vezme to přes Prahu, aby se projel.
Nina Šachová
Tak to já jsem asi světlá výjimka. Já jezdím šíííííleně rááááda, ale jenom tam, kde to znám. Půlku důchodu utratím za benzín, abych mohla sebe i pejsky vyvézt někam k rybníku a schválně denně něco jako zapomenu koupit, abych mohla zase za volant a dojet alespoň 5 km do krámu, abych se mohla projet. No nejsem pošuk?
Zuzana Pivcová
Děvčata, já to opravdu nějak cítím, že bych to neměla dělat, proto jsem do toho nešla. Abych řekla pravdu, to kolo mě docela mrzí, protože pomalé vyjížďky do přírody by mohly být fajn. Ale auta jsem skutečně nikdy nelitovala.
Hana Šimková
Milá Zuzko, mám pocit, že jsme zpřízněné duše. Já řidičák vlastním, udělala jsem si ho horko těžko a pozdně, ale je mi na nic. Jezdila jsem opravdu chvíli a zjistila jsem, že jsem nebezpečná sobě i ostatním. Když jsem málem auto převrátila před domem a spadla s ním z takové malé stránky, vyběhla jsem ven a prohlásila, že končím a to jsem také udělala. Pak jsem se doslechla, že si o tom ještě dlouho vyprávěli chlapy v hospodě, kteří můj kadkadérský kousek viděli Zdravím vás.
Hana Práglová
Zuzko,svým způsobem jsi mě i potěšila.Já sice na kole jezdit umím a jezdím denně,protože nejen chci,ale i musím.Naopak od tebe vlastním i řidičák.Kdysi jsme si ho museli POVINNĚ udělat v zaměstnání.Je dobře uložený,tam kam patří.Za rok,za dva...znáš to.To jsem si říkala před lety.Ne -nepotřebovala jsem ho asi nikdy.Důležitě jsem si kdysi růžový vyměnila za plastový , protože-co kdyby,že???Ale dodnes toho lituji.Mohla jsem mít krásnou "starožitnost"!!!
Nina Šachová
Tedy Zuzano, teď jste se odhalila. Ale klobouk dolů za tu otevřenost a upřímnost, s jakou nám to předkládáte. Pěkně v tom umíte chodit, jen co je pravda. Sjezdit a slétat kus světa bez řidičáku. Príma.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.