Galerie Dox: výstava
duševně nemocných

Děkuji, děkuji upřímně všem. Docela mi rudnou uši..:)) ale není to nepříjemné. Byla bych ráda, kdyby se dokázali vyjádřit i ti, co se normálně nevyjadřují, jen čtou, nebo ti, co se nevyjadřují k mým článkům...třeba by dokázali překonat sami sebe..:) tak to zkuste! To je přeci výzva, jak překonat sám sebe...:) i

Pěkně napsané,jako vše od tebe,kousek nicoty má v sobě každý z nás,a nějak se s ní musí poprat,ale když defekt vyroste až do umělecké sféry,je to takový malý zázrak,pro ostatní nepochopitelný,Díky Vando za přiblížení jiného světa.

Vando,moc krásně jste to napsala s citem a láskou Vámi danou.Jste člověk,který rozumí novodobému umění.Nemusejí to být lidé mentálně postižení,kteří dokáží svou prací vytvořit sochu,obraz ,či jiný objekt zájmu lidí,kteří se na něj se zaujetím přijdou podívat,at jse o vesnisář,či výstavu .Vy všichni co jste tu psali komentářei jste skvělí a vím,že tato pozvánka do galerie jenž nám přiblížila paní Vanda,at již písemnou formou a fotografiemi ji patří jednou veliké děkuji. Vando jste vyjímešná,skvělá žena.

Skvostná pozvánka a skvostná malá reportáž, Vando! Citlivého člověka to nemůže minout hloubkou podání a nadhozenými otázkami, které si chctě nechtě musí zodpovědět. Už tady v komentářích bylo řečeno, kde je ta hranice, ta lomící čára mezi tzv. normálním a nenormálním, tedy "duševně postiženým" uměleckým výtvorem a "normálním výtvorem". Klinicky je to jasné, ale umělecky to nikdy jasné nebude. Každý umělecký projev je svým způsobem psychická porucha jedince a záleží jen na společenském klimatu, jak je to posuzováno. Vincen van Gogh byl taky duševně nemocný, koupili si od něj za jeho života jen jeden obraz z tisíce namalovaných a nakonec ho ještě zastřelili. Tehdy jeho umění nebylo pro společnost umění. A dnes? Prodává se za miliony. A co Edvatd Munch, a další? Všechny výtvory prezentované na této výstavě jsou v jádru uměním, ale otázka je, co znamenají pro nás osobně a jak se jimi máme obohacovat. Skláním se před všemi, kdo takto tvoří a nesou si svůj osud bez kompromisů, kterých se mi, tzv. normální, většinou dopouštíme z jakési umravněné tolerance. Vando, napsala jsi to a vyfotila náramně! Díky. ♥

Chválím Vando.Františka Vaněčka ze Slaného znám .U nás v Mačkově u Blatné žijí mentálně postižení taky ve svém světě,výtvarničí, pěstují zeleninu, chovají dobytek,hlavně koně.K dětem jsou velmi pozorní.

Svět je tak složitý a lidé, kteří jsou odlišní a žijí ve vlastním světě potřebují, abychom je více chápali a neubližovali jim. Oni jsou vnitřně bohatí, možná víc, než tušíme. S velkým zaujetím jsem četla a prohlížela. Díky Vando .

Vando,velmi pozorně čtu Váš článek a prohlížím fotografie,obdivuji Vás, že jste tento článek dokázala napsat s takovým citem a s rozhledem Vám vlastním.Inteligentně a bez přetvářky.Uspořádání takové výstavy je velmi záslužné a Vám patří poděkování za prezentaci,díky níž se s problematikou dříve opovrhovaných lídí seznámí čtenáři zde, na I60.

Můj tatínek pracoval jako mistr v ústavu pro mentálně postižené jako mistr .Byla to pracovní terapie,kde se učili plést košíky,převážně chlapecké oddělení.V ústavu se pořádaly i výstavky prací .Byly tam krásné ruční práce i děvčat,která krásně vyšívala a háčkovala kabelky.Někdo zase krásně maloval.Měli se všichni čím pochlubit.Chtělo se mi smát,když tatínek vyprávěl jak chlapci reagovali na jeho slova.Hoši,až umřu,tak všichni dostanete guláš a pivo.Ti se ho potom pořád ptali.Pane mistr,kdy umřete.Když nadešel tatínkův čas a odešel nám,tak jsme pozvali jeho svěřence s vychovatelem na jeho pohřeb,abychom splnili jeho slib.Ale bez piva.To měli zakázané.Několikrát,ještě za tatínkova života nás navštívili i jejich rodiče u nás doma.Byli z toho smutní.Ti pacienti měli svůj svět,ale těch rodičů mi bylo a je nesmírně líto.

Je dobře vědět, že mezi námi žijí i duševně nemocní lidé, kteří dokážou vytvořit takováto díla. Přemítám nad tím, jak spolu souvisí duševní nemoc s tvorbou těch děl a v tomto kontextu se mi honí v hlavě otázka, co a kdo je vlastně normální ...

Jednu takovou výstavu Art Brut jsem zažila asi před 4 roky v rakouském Kulturním fóru v Praze. Jednalo se o obrazy mentálně postiženého muže (jméno si ale nepamatuji), žijícího v nějakém sociálním domově. Musím říct, že spontánnost a otevřenost, s jakou ten muž maloval včetně sebe v zrcadle, mě ohromila. Jak upřímně se viděl a vnímal, bez falešného studu, to bylo dojemné. A vyvrcholením akce bylo, že na vernisáž pozvali i skupinu lidí s lehčím mentálním postižením, žijící u nás v nějakém domově, kteří nám dávali kytičky a s radostí nás objímali (Evička takový pocit zná). Jedna z nejúspěšnějších akcí Kulturního fóra a obrovská návštěvnost.