Ilustrační foto: Ingimage

Zoufalé činy zoufalého člověka

4. 2. 2022

Říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Po pohřbu manžela jsem seděla u okna jako socha a civěla do zahrady na tvárnice, které byly připraveny k nástavbě domu. Setmělo se. Jako by se mi trochu ulevilo.

Můj příběh ovdovění

Autor: Lidmila Nejedlá

Hodnocení:

(5 b. / 41 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Eva Krausová 13.2.2022 18:05

Silná, odhodlaná žena jsi. Smekám pomyslný klobouk.

Hana Rypáčková 5.2.2022 09:47

Proto jsi tak vážená, uznávaná, jsi ta nějlepší.... Máme tě rádi proto, jaká jsi...

Soňa Prachfeldová 5.2.2022 09:30

Ženy jsou Lvice, když jde o děti a rodinu. Lidmilko jsi silná pořád i když štíhlá jak proutek vrbový ♥♥♥

Helenka Vambleki 5.2.2022 04:23

Lidmi, jsi žena činu!!!! Já měla jsem tu čest v tvém domečku vidět výsledek tvého snažení a ani po letech ti ty nepříjemnosti a dřinu nepřeju, mě bolí ruce, jen to čtu!

Zdenka Jírová 4.2.2022 23:41

Úžasný příběh, ale žena dokáže víc než člověk, jsem kdesi četla. S úřady jsem něco podobného zažila před časem, když mi umřel tatínek a maminka se musela vystěhovat. To bylo ještě před rokem 89. Chodila jsem vytrvale na domovní správu, aby byt, který si musela maminka sama najít, dali do obyvatelného stavu. byla jsem urputná, dosáhla jsem nakonec svého a maminku úspěšně přestěhovala. Na domovní správě mě ale vůbec neměli rádi. Já je také ne.

Jan Zelenka 4.2.2022 21:36

Když člověk musí, dokáže neuvěřitelné věci. Pěkný příběh!

Jitka Hašková 4.2.2022 16:51

Lidmilo jsi obdivuhodná, už jsem ti to napsala k předchozímu článku z archivu. Na setkání s tebou jsem slyšela tvoje vyprávění, jak jsi sama přestavovala dům. Tvoje vyprávění bylo čajíčkem ve srovnání se skutečností, kterou jsi popsala v tomto článku. Smekám před tebou znovu.

František Matoušek 4.2.2022 16:42

Skvěle napsané, protože to bylo ze života. Tak fungují úřady !!!

Jana Jurečková 4.2.2022 15:14

Krásně napsáno a pravdivě. Člověk se nesmí vzdát bez boje. Za vším je spoustu práce. Vzpomínám si, jak jsme doma dělali novou elektriku. Začít se mohlo, až se uhradil poplatek Kč 8000,-. Pak elektrikář vyboural ze zdí staré dráty. Natáhl nové a my 14 dní uklízeli a odváželi nepořádek. Nic v životě není zadarmo. Co se týče úředníků - všechno je v lidech.....

Eva Mužíková 4.2.2022 14:54

Opět jsem si po letech ráda článek přečetla.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Marta (73 let): Vdovy si mají pomáhat. Ale já už tomu nevěřím

Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě kamarádka z mládí. Psala, že také ovdověla. Začaly jsme se vídat. Jenže to, co mi mělo přinést do života radost a vzpruhu, mě nakonec ještě víc srazilo na kolena.

Redakce

Alena (76 let): Ovdověla jsem a sousedé mě málem připravili o byt

Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.

Redakce

Hana (68 let): Rodina mě odsoudila, protože jsem se nepostarala o manžela

Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.

Redakce

Šárka (71 let): Rodina mi vyčítá, že stále jen hledám společnost

Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.

Redakce