Senioři patří do restaurací

Krásný a zajímavý článek. Všichni to tak nějak cítíme a není nám tato situace cizí. Ale dnes máme daleko více možností než třeba naši rodiče, ale jsme také náročnější. Už nám nepostačuje pouze klábosení se sousedy na lavičce před domem. A proto obdivuji každého z nás, co si našel třeba až v důchodu nějakého koníčka - ať je to kolo, foťák, pejsek, chození s hůlkami ... atd. Jen nezapomínejme mezi sebou komunikovat, že se neznáme, ale právě prohozené slovo, pozdrav může prolomit ledy. Velmi se mi líbí předposlední odstavec tohoto bezva článku. Chodíme občas v Jeseníku na oběd do hotelu Slovan. Chodí tam i maminy s miminy a nebo batolátky. Do restaurace přivezou dítko v kočárku a to se pak chvíli baví v dětském koutku a pak začne poplakávat. Máma ho nakrmí hospodskou polévkou a dítko vříská ... Nemám nic proti dětem, ale spící mimino raději vidím pod košatým stromem než v restauraci u stolu.

Jsem kavárenský typ, mám ráda tu atmosféru - vůni kávy, počteníčko v tisku, klábosení a pel mel různých lidí. A je mi jedno, jestli jsem tam sama či s přáteli. Co mě vytáčí, jsou řvoucí děti, jejichž mámy si z kaváren dělají výtečně strávenou mateřskou. Před sebou tablet nebo pořád volají a děti nechajì bez povšimnutí, ať si klidně řvou. Pokud nemají rodiče tzv. "kinderstube", těžko to očekávat od jejich potomků. Plný souhlas - děti do kaváren nepatří, od toho mají dětské koutky.

K tomu podvečernímu posezení na lavičkách musím ještě podotknout, že při rekonstrukci našeho sídliště byly nainstalovány lavičky před domy a za domy navíc i stoly, takže v těchto dnech tam bývá po ránu a navečer čilý ruch.

Moc pěkný článek. Dnešní senioři jsou na tom v jistém ohledu lépe než naši rodiče a prarodiče. Mnozí mají pejsky a tak setkávání s ostatními pejskaři při venčení také dává příležitost k seznámení. I na kole se můžete setkat se spřízněnou duší. Dokonce i vnoučata, se kterými jdeme na dětské hřiště, nám umožňují setkat se s babičkami a dědečky ostatních dětí. Často se stává, že senioři najdou budoucího partnera, když chodí na hřbitov za tím minulým. Je to jako se vším. Kdo chce, příležitost si najde. A také platí, kdo se bojí, nesmí do lesa. :-)