Chlupatý kaktus mám tak rád(a)

V době mého dětství jsme měli doma několik kaktusů. Už nevím, kdo z rodičů přinesl ten první, a také se dost divím, že se jim v našem značně studeném bytě celkem dařilo. Když jsme se později, už jen s maminkou, odstěhovaly na jih Čech, vezly jsme mezi jiným i těch několik krasavců.

V Týně se jim dařilo, zvláště přes léto. Starý dům měl velkou verandu obrácenou směrem na západ, kde si kaktusy hověly jako ve skleníku. Rostly a obdarovaly nás čas od času i krásnými květy. Moje sestra, která měla v jejich pěstování zvlášť zálibu, si postupně obstarávala nové a nové přírůstky. Měly jsme aloe, vánoční kaktusy, opuncie, dokonce i živé kameny, a jak se to všechno jmenovalo. Odborné názvy neznám. Veranda vyhlížela jako malá botanická zahrada. Na zimu se však muselo několik desítek květináčů s kaktusy přestěhovat do zadního neobydleného pokoje, kde alespoň nemrzlo.

V paměti mi zůstal kaktus rodu Opuntia microdasys, což si pamatuji dodnes, kterému jsme ale my neřekly jinak než "Chlupáč". Byl od pohledu krásný, avšak, když dorostl tak, že bylo třeba ho přesadit, nastal malér. Jeho "tělo" bylo pokryto množstvím malých trsů s drobounkými ostny, jak jsme říkaly, štětinami, které při dotyku pronikly do rukou tak, že nebyly vůbec vidět. Zato náležitě píchaly, což se dalo těžko vydržet, takže jsme si rozrývaly prsty nazdařbůh jehlou, jestli se nám podaří vetřelce odstranit. Když nastal čas přesadit Chlupáče, a to se stalo tak třikrát, doslova jsme si házely korunou, na koho to padne. Protože ten dotyčný byl chudák.

Dnes žiji už přes dvacet let v panelákovém bytě s okny na východ. Třetí patro a především naproti stojící vysoký dům mi  berou i případné ranní sluneční paprsky. Asi dvakrát jsem se pokusila pěstovat na parapetu také malý kaktus, ale nevydržel. Takže mi nezbývá, než je obdivovat pouze v botanické zahradě, pominu-li dovolenou ve Středomoří, kde byly celé stráně porostlé opunciemi.

Jako každoročně probíhá i v letos během června v trojské botanické zahradě prodejní výstava kaktusů. Nevyrovná se sice skleníkům s obrovskými letitými exempláři v původní botanické zahradě Na Moráni, ale je pro nás snadno dosažitelná a lze si na ní pro radost nějaký malý kaktus koupit, což má sestra po letech opět pokusně udělala. Ve výběru rostlin se totiž musí řídit nejen informací, zda jde o pokojovou květinu, ale především tím, zda není nebezpečná pro kočky.

Podívejte se tedy spolu se mnou alespoň na pár snímků, zachycujících tyto rostliny, jejichž původní vlastí byla sice výhradně Amerika, avšak rozšířily se i na jiné kontinenty. Jak ukazuje návštěvnost na výstavách, i u nás se těší velké oblibě. Kaktusy jsou pro mne opravdu takřka tajemné, zvláště, když nám předvedou své květy, které by nezasvěcený člověk uprostřed ostnů nečekal.