Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní
příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke
konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv
vulgarismy.
VANDA Blaškovič
24.8.2015 12:54
Ten den jsme neodjeli na chmel. Rusáci nám zpřetrhali plány na desítky let. Běž domů, Ivane....
Jana Slavíková
24.8.2015 07:57
Lečo miluju, ale nesnáším Rusáky a jejich rozpínavost.
Libor Farský
23.8.2015 13:03
Překrásný článek. Pro mne je velmi překvapivé tehdejší chování Bulharů. Dosud jsem se domníval, že na tom byli podobně jako my a většina národa by si také přála nějaké Bulharské jaro.
Jan Blahoslav
23.8.2015 09:53
Mě bolševici zničili celý život, nyní mám možnost si to s nimi poprvé beztrestně a veřejně vyřídit, mohl bych jmenovat řadu lidí, ale dělat to nebudu. Nejsem jako oni.
Zdeněk Horenský
23.8.2015 08:11
"Bratrská pomoc" v podobě vojenského zásahu proti tzv. kontrarevoluci byl největší hnus v dějinách socialistického tábora. O ní jsem se dověděl možná jako poslední v ČSSR, až dopoledne, kdy mě silným zvoněním probudila sousedka, vyspával jsem po menším mládežnickém flámu. Rodiče byli v Rakousku na návštěvě u příbuzných, hranice byly na několik dnů uzavřeny, vrátili se prvním vlakem, který byl do Břeclavi vypraven a já jsem jim ještě nadal, proč tam nezůstali, že bychom se se sestrou za nimi dostali. Ti ve Vídni však pomalu umírali strachy co se u nás děje. Od srpna 1968 jsem po desetiletí neviděl jediný sovětský film, v životě jsem v obchodě nechtěl "ruské vejce" ale vždy jen obložené vejce.
Eva Balúchová
22.8.2015 21:29
Vyprávěla jsem o svých zážitcích vnoučatům a musím říct,že o roku 1968 moc nevěděli.Byli překvapeni co jsem zažila.
Vy jste musela mít hroznou dovolenou,je to škoda.Já byla v Bulharsku v roce 1977 a byla to má nejkrásnější dovolená.
Hana Šorejsová
22.8.2015 20:20
Zdenko, moc pěkně jste to napsala, já jsem se vracela z Tater vlakem, byli jsme v mezinárodním táboře v Tatranské Lomnici a tehdy na mne jako čtrnáctiletou dívku čekali rodiče na hlavním nádraží v Praze, celou cestu jsme viděli vojáky, tanky a transportéry a z Prahy jsme museli jet taxíkem, protože nic nejezdilo. Pamatuji jak jsme maminkou plakaly při shledání, a táta nás objímal, že určitě dojedeme domů. Popsala jste to velmi výstižně. Děkuji.