Alena Švancarová
22.8.2021 12:59
Ráda jsem si článek přečetla.
Eva Braunová
27.8.2020 21:04
Napsala jste to moc hezky a starší by mohli vyprávět,ale mě bylo tenkrát 10 a byla jsem u K.Varů na táboře a všichni moc plakali,ale nevěděly jsme my děti proč.Přijel pro nás autobus a po cestě bylo moc vojenských aut a tanků,vojáci tam spali a vypadali jako mrtví,Doma rodiče byli smutní,ale o ničem nemluvili,abych něco někam nevynesla.A jak roky plynuly se oslavoval potají 21.srpen,ale nic o tom jsem moc nevěděla,bylo to tabu a ani ve škole se o tom nemluvilo a až po sametové revoluci se dalo něco o tom sehnat na čtení,ale to pro nás co jsme byli malí jako Já, ten den byl už jen historie.Promiňte,ale bude to tak i pro děti co se narodily a byly malí po sametové revoluci,bude to pro ně taky jen historie.
Anna Potůčková
22.8.2020 16:59
moc hezky napsané, a je to přesné. Také si to pamatuji, jako malé děti jsme se báli o tatínka. Maminka byla v té době s námi ještě doma, měla jsem 9 let, segra 8 let a maminka šla do práce až v mých 11 letech. S maminkou jsme trávili ten den na dvoře na lavičce.
Martina Růžičková
22.8.2020 13:32
Moc hezky napsaný článek. Mně bylo tehdy jen 10, ale z té doby se mi vybavuje mnoho pocitů, které jsem tehdy zažívala.
Soňa Prachfeldová
22.8.2020 06:28
Díky za článek, tehdy mi unikl. Ano byla to pro nás těžká doba, kdy jsme si jako národ uvědomili , co to je svoboda a suverenita. Dnes s odstupem času si čím dál více užívám pocitu svobodného občana.
Daniela Řeřichová
21.8.2020 20:33
Milá paní Jírová, děkuji za Vaše souznění. Myslím, že naše generace byla tou " bratrskou" pomocí poznamenána velmi silně na dalších dvacet let. Já jsem tehdy byla mladá holka, ale rodiče a další, kteří nepodepsali souhlas se vstupem vojsk, měli problémy. A také považuji za důležité, aby prarodiče předávali své autentické vjemy vnoučatům a vůbec mladé generaci. Jsou zde tendence relativizovat historické mezníky a odvádět pozornost od skutečně závažných témat a pojmenování věcí pravými jmény. Okupace 1968 ovlivnila u nás životy patnácti milionů lidí, můj bratr zůstal v Německu a 19 let jsme se s ním nemohli setkat. To byl socialistický humanismus.
Marie Faldynová
21.8.2020 19:41
Děkuji za zařazení staršího článku! Myslím, že my pamětníci jsme si srpen užili vesměs. Já se horkotěžko dostávala od kamarádky domů, rodiče taky vyděsilo, že mě nemají doma, spolužačce v Praze před očima někoho zastřelili, no máme o bratrské pomoci co vyprávět. I mě překvapil postoj Bulharů, vždyť na tom byli stejně jako my.
Libor Farský
21.8.2020 17:42
Mně se zdá i 5 hvězdiček málo!
Dana Puchalská
21.8.2020 17:24
Zdeni, děkuji za článek, který je už staršího data. A omlouvám se za pouhé 2 hvězdičky. Proto další dávám sem do diskuze ********
Marta Novotná
21.8.2020 16:45
I jájsem měla jet na chmel, rodina byla roztroušena po celé republice, nejstarší sestra s rodinou na Slovensku u švagrovy matky, druhá v Praze na povinné prázdninové praxi, já s rodiči na chatě . Otec se hned vydal do Prahy , aby odvezl sestru za námi a místo toho ho v Praze zadrželi, takže jsme neměli týden žádné zprávy. Český rozhlas pomáhal vysíláním zpráv informovat i členy rodiny rozstrkané po republice o tom , že jsme v pořádku. Naší malou obcí projížděly ruské obrněné vozy . Rusky rozumím, ale odmítám mluvit dodnes.
Načíst starší příspěvky