Kouzlo časů minulých:
Ošizená Spartakiáda

Kouzlo časů minulých:
Ošizená Spartakiáda

31. 10. 2015
Ať si kdo chce co chce říká, Sokolské slety a pak následně Spartakiády měly to své, ořechové. Desítky tisíc mladých i starších dávaly svým tělům, co pro ně nejlepší jest, a sport nebyl jen kopec peněz.

Ať chce nebo nechce, musí si spartakiáda přiznat, že byla odkoukaná od všesokolských sletů s tím rozdílem, že Sokolové přilétali do Prahy celí rozechvělí, jak předvedou to, co se za půl roku naučili, zatímco cvičenci na spartakiádu byli k témuž trošku dostrkáni. Obě tyto celostátní sportovní akce odměnily své aktéry zkrášlením těla, pocitem hrdosti nad sebou samým a sounáležitostí s ostatními, novými přátelstvími, poznáním Prahy a vzpomínkami na celý život.

Když jsem si přečetl, co jsem tu doposud vypotil, zastyděl jsem se. Pokud jsou tato slova pravdivá, pak jsem ošidil Spartakiádu i částečně sám sebe.

Ne tak v roce 1947, kdy se konaly Předsletové tělovýchovné slavnosti československých škol v Praze. Zúčastnil jsem se jich jako žák druhého ročníku gymnázia a v paměti mně uvízlo pouze to, že jsme cestovali do Prahy v železničních vagonech, zvaných "dobytčáky", které byly vystlané slámou a uprostřed měly zasouvací dveře, spíše vrata. Při cestě někteří z nás seděli v těchto otevřených vratech, hongali nohama a natahovali ruku, do které občas pleskly listy křovin, které zasahovaly až na koleje. Seděl tam i spolužák Ivan Garzina. Jeho ruku zasáhla silnější větev a doslova jej vytáhla z vagonu a jen jsme zahlédli, jak se kutálí po svahu pod tratí. Nastalo zděšení a snaha upozornit vedoucího na tuto katastrofu. Záchranná brzda v nákladním vagonu nebyla. Podařilo se. Vlak zastavil v nejbližší stanici, vedoucí vlaku nahlásil, co se stalo, a vlak pokračoval dál. 

Druhý den, kdy už jsme byli ubytováni v některé z karlínských škol, jsme se dozvěděli, že Ivan vyvázl jen s pohmožděninami a oděrkami. Na Letné si však už nezacvičil. 

Ale vraťme se ke Spartakiádě. I já se jí v roce 1960 zúčastnil, ale ne jako cvičenec. Zlákal mě opět mrzký peníz. V dopolední přestávce jsem v kantýně VŠ likvidoval bramborový salát s majonézou a rohlíkem a moje oko zabloudilo na oznámení, vyvěšené na skle kantýny, že Pramen Praha 8 přijme pochůzkové prodavače na Spartakiádu po dobu čtrnácti dní. Zastříhal jsem ušima, opsal si telefon a po vyučování z budky lovil někoho na onom Pramenu, který by mi řekl podmínky a způsob, jak se přihlásit. Podmínky byly dobré a způsob přihlášení jsem díky svému vzdělání pochopil a ihned realizoval. Když jsem to řekl svému spolužákovi, kterého jsme přezdívali Táta, neváhal a přihlásil se také. A tak se stalo, že místo jako cvičenci jsme byli na Spartakiádě jako prodavači limonád v igelitovém sáčku, kus za jednu korunu.

Spartakiáda trvala myslím tak čtrnáct dní, když první týden byl věnován generálkám a druhý cvičením naostro. Vstupné na tribunu bylo kolem 120 Kč, na generálky podstatně nižší. Návštěvníci měli žízeň neustále, protože počasí bylo teplé a celkově vydařené. Myslím, že jsem ani jednou nezmokl, s jednou výjimkou, a to, když jsme oslavovali konec akce.

Ve stánku Pramenu Praha 8 jsme vyfasovali krosnu a do ní nám naskládali každému 100 limonád. Když jsme je prodali, odevzdali jsme 100 Kč a vyfasovali další várku. A tak to šlo stále dokola. Ve dnech generálek bylo návštěvníků podstatně míň, a tak prodej jsme museli podporovat ostrými lokty, protože Ministerstvo obchodu vyhlásilo soutěž o nejlepšího pochůzkového prodavače, a když už tu byla, proč se nepokusit o slušné umístění. Také, že jo.

Byl tu však jeden oříšek. Pelotonu prodavačů, už když jsme nastoupili, vévodil zkušený hoch z Brna, odkojený pochůzkovým prodejem na Brněnských veletrzích, a protože začal o dva dny dříve, měl už několikatisícový náskok. A tak jsem mu šel "po krku." Spolužák Táta byl na parketu jako svišť (tenkrát frčel twist), což se ovšem nedalo říct o jeho přístupu k prodeji. A tak soutěž vzdal, aniž si v ní udělal slušné umístění.

Abych mu pomohl, vypůjčili jsme si vysoký vozík o třech kolech, na který šlo naskládat až 300 sáčků. Chyba lávky. Těžiště naloženého vozíku bylo příliš vysoko a Tátovi, sotva vyjel, se vozík převrhl a přes 200 sáčků skončilo na silnici v rozpáleném, částečně tekoucím asfaltu, který zanechal na sáčcích nesmazatelnou stopu. Správně jsme usoudili, že obsahu to nevadí a jediným konzumentem, který pomazané sáčky neodmítne, jsou děti, zejména, když jim za korunu dáme sáčky dva. Stalo se a se ztrátou stokoruny jsme "asfaltované" pytlíky prodali. Ještě deset minut nás děti tahaly za šos, abychom jim prodali ty "počerněné" limonády dvě za korunu.

Pro stíhání kolegy z Brna jsem vymyslel taktiku "od nevidím do nevidím", minioběda a soustavného pohybu. Jak asi víte, cesta od tramvají ke stadionu má značné převýšení, a tak jsem ráno pomalu postupoval od stadionu k tramvajím a za mnou pět, šest prodavačů, kteří mne a vzájemně i ostatní předbíhali, až nakonec skončili všichni u tramvají. Já se pak v klidu přesunul opět ke stadionu a prodával ostošest, protože návštěvníci při zdoláním kopce teprve teď dostali žízeň a každý druhý sáhl do kapsy pro korunu.

Samozřejmě jsem pokřikoval. Třeba: "Dozrály nám jahody, máme z nich limonádu" nebo "Dám vám dobrou radu, nakupte si pytlíkovou limonádu." A náskok brňáka se snižoval a po třech dnech jsem mu ukázal záda. Další den se snažil o vyrovnání, a když se nepovedlo, doslova se ožral, příští den nastoupil až odpoledne a ztratil se mnou kontakt docela. A tak jsem po generálkách "jel v čele peletonu" a oblékl si skutečně žluté tričko, jak jej v Závodu míru nosil hodně často Jan Veselý.

Stav soutěže pilně sledovalo i vedení Pramenu Praha 8, mého dočasného zaměstnavatele, srovnalo výsledky v rámci všech prodejců na Spartakiádě a s překvapením zjistilo, že bychom mohli soutěž vyhrát. Navštívil mne jeden večer přímo ředitel Pramenu, vysvětlil mi situaci a navrhl, že mně pomohou tím, že vedle limonád budu prodávat i nedostatkové zboží, kterým byl například Pribináček za dvě koruny a Karlovarské oplatky za deset korun. V duchu jsem mu zatleskal a samozřejmě souhlasil.

Hned příští den jsem naplnil krosnu Pribináčky a ke každému dostal kšilt s gumičkou, který propagoval nedostatkový Pribináček. Hned mně zapálilo, že prodej půjde nejlépe na západní tribuně, kde slunce ostře svítilo do očí a návštěvníci si budou kupovat Pribináčka třeba proto, aby získali kšilt. A nemýlil jsem se. Mnozí si ani Pribináčka nevzali, jen když dostali šilt a mně naskakovaly korunky přímo do kapsy za znovu prodané zboží. Po dvou hodinách, kdy slunce už dalo "pokoj", jsem naplnil krosnu karlovarskými čokoládovými oplatky a peníze se jen hrnuly. Tak jsem utíkal mílovými kroky svým soupeřům až do konce Spartakiády a soutěž vyhrál. Za spartakiády jsem uviděl vícemeně jen cvičence, kteří pochodovali ke stadionu, a slyšel doprovodnou hudbu a hromový potlesk.

Spartakiáda skončila, Pramen mně vyplatil slušnou částku za prodej, přidal čepici a úbor, který jsem vyfasoval, a ředitel mně oficiálně oznámil, že jsem soutěž pochůzkových prodavačů na Spartakiádě vyhrál a že se mám v úterý v 18 hodin zúčastnit recepce na Ministerstvu vnitřního obchodu, kde budu odměněn. Vyměnil jsem kraťasy se žlutým tričkem za oblek, který mně včetně kravaty ochotně zapůjčil můj spolužák z Prahy, a zasedl za stůl v sále, kde se recepce konala. Vedle mnoha vyznamenaných v jiných oborech se ozvalo i moje jméno a ministr, myslím, že se jmenoval Brabec, mně předal diplom a 1000 Kč. Všichni mi zatleskali, a když jsem odcházel od předsednického stolu, utrhlo se mi pár knoflíků na košili následkem toho, jak jsem vypínal prsa. Bohatě jsem hodoval a popíjel, jak už to na recepcích bývá. A těšil se, že zítra odjedu domů a pochlubím se tím, jak jsem dopadl. Nebylo třeba, Jedna věta s mým jménem se objevila i v Rudém právu.

Jelikož jsem za těch čtrnáct dní prošoupal nadranc sandály, koupil jsem si nové, k tomu pár dárků a sedl na rychlík směr Hulín. Zážitek ze Spartakiády jsem si užil o pět let později, kdy jsem si udělal třídenní výlet s rodinou na tuto sportovní lahůdku. Později se přestala servírovat. Co říkáte, není to škoda?

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
To je prima, že jsme se mohly setkat na spartakiádě . Já v devíti, pak ve třinácti., dorostenka a dvakrát jsem nacvičovala a byla s nimi v Praze /ml. žáci /míč, kruhy a švihadla-horor/ a Poupata -st. žákyně- brnkačka.
Alena Vávrová
Byla jsem odmala sportovně založená a cvičila na několika spartakiádách a z toho 2x až na Strahově. Naposledy ženy v modrém a předtím dorostenky jako Zuzka - to bylo mládí a proto nezapomenutelné zážitky. A radost z pohybu a ze společného díla mi nezošklivěla ani ta ideologie. Ať si kdo chce, co chce říká.
Zuzana Pivcová
Vzpomínám si, že jsem nějaký příspěvek do debaty o spartakiádě už psala, ale nevadí. Ze spartakiád mi zbyly vzpomínky s bílým tričkem a zelenými trenýrkami mladších žákyň a jahodový trikot dorostenek. A v roce 1980 jsem zrovna přicestovala z kurzu němčinářů v NDR a prospala jsem u televize celé vysílání, i to populární "když se podaří, co podařit se má". :-))
Květoslava HOUDKOVÁ
Také já jsem nacvičovala s krychlí - v tělocvičně i venku. Ale jednou začal velmi rychle déšť, krychle navlhla a pustila barvu. Tatínek však někde sehnal tenkou překližku, sestavil a nabarvil "náhradní krychli" ! Od dětství jsem byla nesportovní - nácvik mi vyhovoval lépe, než nářadí, šplh apod.
Zdenka Jírová
Vzpomínám na dvě spartakiády, na které jsem nacvičovala. Na té úplně první, v r. 1955 jsem cvičila za mladší žákyně s krychlí. Nacvičovali jsme skoro denně a ve třídě jsme přechovávali i dotyčné krychle. Bylo mi asi 9 let a o přestávce jsme s druhou spolužačkou trochu ve třídě "trénovaly"- a dostaly jsme poznánámku, kterou si dodnes pamatuji: "O přestávce hází krychlí" a doma podepsat. Tatínek jen kroutil hlavou nad nesmyslností poznámky a mlčky podepsal. Nakonec jsem ani ve finále necvičila, opařila jsem se horkým čajem v předvečer vystoupení. To na 2.spartakiádě v r. 1960 jsem už byla studentkou 1. ročníku odborné školy a cvičila jsem za dorostenky s obručí. Dostaly jsme se až do okresního kola, já dostala těžkou alergii ze slunce a prachu na hřišti a ležela jsem 5 týdnů v nemocnici, takže se finále zase konalo beze mne. Pak už jsem to nikdy nezkoušela, i když jsem se na veškerá cvičení ráda dívala v televizi.
Jiřina Benešová
To je ale náhoda. Několik dní uvažuji, že napíšu něco o spartakiádě. V roce 1960 jsem se jí zúčastníla, na rozdíl od vás, jako cvičenka. Snad jsem si od vás taky něco koupila. Tenkrát letěla krabičková limonáda, byla to novinka.
Marcela Zvadová
krásné vzpomínání a výborně napsané,díky

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.