Konečně zase v Praze
aneb Úděl prarodičů (2. část)

Taky jsem vyšla v bílých gumových návlecích až před polikliniku, šla jsem od zubaře, to mě omlouvalo. Ty jsi měla mnohem větší zatíženost,ale z tvého povídání cítím, že to pro své děti a hlavně vnuky děláš ráda, jen si nám to humorně podala, zase jsem se pobavila, těším se na další povídání.

Já jsem odcházela dokonce v těch gumových návlecích, co bývaly u doktora.Je to paní Vando velice vtipně napsaný článek.

Vando, proboha, ať Ti ten zelenkavý nádech nezůstane! U nás na venkově se návleky nenosí. Ale nemám tolik zkušeností.

Vando, snad to nemáš až do jara.Počítala jsem děti a je jich méně než barev návleků. to zvládneš.Pamatuji, jak při odjezdu vlakem na dovolenou k Baltu , musel mít každý jen jedno zavazadlo a muž stále počítal osoby a kufry. Kde máš zemitýho, aby ti pomohl?

Milá Vando, vždyť o děti se mají - především - starat jejich rodiče. Buď babička, milovaná vnoučaty, ale nebuď babička="na písknutí". Na to jsem upozornila své 2 děti ještě v době, než si založily rodiny. Ano, ráda jsem pomohla, ale vždy po dohodě tak, abych si zachovala i právo na svůj život. Rodiny to vzaly na vědomí, fungovalo to, žádné konflikty nebyly. Dnes už jsou moje 4 vnoučata odrostlá a já jsem dál spokojená babička.

:-)) Z toho se i mně točí hlava a mám barevné mžitky před očima. Naštěstí jsou moje vnoučata zatím 200 kilometrů daleko.