Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš? Schovám se do křoviny, to budou mé peřiny.
Touto lidovou říkankou často vzpomínám na paní Zimu z našeho dětství. A vyprávím mým vnoučatům o našich radovánkách. Byly to krásné chvilky, když jsme se těšívali na zimu. Zima totiž přinášela spoustu radovánek pro nás děti. Zamrzly rybníky i přehrady a my se klouzali. Mráz nám zasklil všechny louže, kdo měl nohy ten se klouže, jsme si říkavali. Klouzačky to bylo naše. Rádi jsme sáňkovali a předháněli se, kdo bude první z kopce dole. Stavěli jsme sněhuláky a koulovali se. To byly ony radovánky, které jsme měli tolik rádi.
Dodnes vzpomínám, jak jsme s tatínkem u potoka v lese sledovali ledňáčka, kterého jsem od dětství již nespatřila. Krajina pokrytá sněhem působila svátečně a my se těšívali na Vánoce. Sním o vánocích bílých, vesničky a města pokrytá sněhovou pokrývkou. Mám ráda křupání sněhu a vyšlapané bílé cestičky. Vzpomínám a vyprávím svým vnoučatům, jak jsme se probouzeli a hleděli z oken, když poletoval snížek a maminka si popěvovala: "Chumelí se, chumelí, paní zima jede".
Tatínek nám vysvětloval význam Slunovratu, který předznamenal Vánoce, a různé prožití oslav Slunovratu. Již od dávných věků to bylo propojení člověka s přírodou. Sním o vánocích bílých, o vánocích s českou tradicí, tak jak mají být.
Třeba nám dá zima pod nohy kousek zmrzlé oblohy.
