Postřehy z jednoho obyčejného dne ze života seniorů

Aleno, také chodím na endokrinologii, ale moje doktorka se mi opravdu věnuje. Popsala jste dobře dnešní lidskou lhostejnost. Je to smutné, jak se vytrácí slušnost a obyčejné mezilidské vztahy.

Alenko, ráda jsem si Tvůj článek přečetla. Máš pravdu, lidé se sobě vzdalují. O to jsem raději, že jsme na íčku našli k sobě cestičku.

Paní Alenko, popsala jste dnešní život přesně, taky to tak vnímám a je mě z toho občas smutno. Život se strašně rychle změnil. Ale možná se na to díváme trochu moc skepticky. Já kolem sebe vnímám docela dost mladých rodin, které s dětmi jezdí na výlety, na lyže, na bazén. Berou děcka na pravidelná cvičení nebo kulturní akce. Někdy jsem až udivená s jak maličkými děťátky absolvují různé aktivity. Je pravda, že naši rodiče s námi víc povídali a vedli nás třeba víc ke čtení. Ale například já jsem se učila lyžovat až ve svých třiceti letech, výlety na hory nebo snad dovolenou u moře, tak to vůbec nepřicházelo v úvahu. V divadle jsem s rodiči nebyla vůbec nikdy. Žilo se prostě jinak. To, že se vzájemně vzdalujeme je ovšem pravda. Příčinu vidím v úbytku empatie a nejen mladších vůči starší generaci. Mám osobní zkušenost – moje maminka říká a to docela vážně: „ Já jsem už stará a tak mám pravdu a už si můžu říkat a dělat co chci a vy mě do toho nemáte co mluvit…“ podotýkám, že je zdravotně v pořádku, soběstačná jen sebestředná. A tak někdy opravdu není o čem mluvit…

Příběh ukazuje skutečný život naší doby. Nemáme na sebe čas. I já se občas přistihnu že když hlídám vnoučata, tak jim zapnu televizi s pohádkou místo toho abych si s nimi hrála. Dávám za pěkný článek 5 hv.

Myslím, že jste do jednoho příspěvku opravdu velice obratně shrnula všechny "běžné" nešvary, s kterými se našinec denodenně setkává. Napsala jste to výborně, vnímavě, se skrytým povzdechem. Jak ráda bych si přečetla raději veselé vyprávění o tanci a o mamince. Aby tady toho nebylo třeba.

Bohužel, je to tak jak Alenko píšeš.... a že psát opravdu umíš, *****

Hezky napsaný příběh ze života

Moc dobře jsem pochopila a jsem ráda, že tady, kde žijeme, je ještě možné poklábosit jen tak o životě, radostech i starostech. Že se starý člověk nemusí bát, když mu chceme s něčím pomoct, že bude napálen nebo okraden. Ještě tu vládne aspoň pomyslná blízkost a lidskost, i když i to se rychle mění. Bohužel.