Domácí zabíjačka
Ilustrační foto: pixabay.com

Domácí zabíjačka

1. 2. 2016

Měsíc únor býval v naší rodině charakterizován jako období masopustu. Většinou probíhaly i školní prázdniny, které jsme se sestrou trávily na podnikové chatě v Lužických horách. Když jsme po týdnu stráveném  lyžováním a různými zimními hrátkami přijížděly domů rozjívené a ošlehané mrazivým větrem, vítala nás pravidelně vůně čerstvě upečených koblih.

Myslela jsem, že to tak mají ve všech rodinách. Jak jsem se zmýlila! V rodině mého manžela byl únor měsícem domácí zabíjačky. Tchán si na celý rok vykrmoval vepříka a v únoru vždy přišel jeho čas. Tedy čas toho vepříka.

Vždy jsem si představovala, že zabíjačka je taková lidová veselice, při které se porazí prase, upečou jitrničky, popije pivko a jde se domů. Něco jako vinobraní trochu jinak. Skutečnost však byla zcela odlišná.

Dostavovali jsme se s manželem v okamžiku, kdy poražené prase viselo na jakési provizorní dřevěné konstrukci, krev kdosi míchal v míse, aby se nesrazila, a na obřím vále v bývalé prádelně už se děda a švagr oháněli čerstvě nabroušenými noži. Manžel se okamžitě připojil a kusy rozporcovaného masa padaly do plechové vaničky. Já jsem se zatím rozkoukávala.

Kolem to vypadalo jako v pohádce Pekařův císař. Ten dělal to a ten zas tohle a všichni dohromady udělali vše potřebné. Každý věděl, co je v které chvíli potřeba udělat, jen já jsem koukala jak tele na nová vrata a snažila jsem se být alespoň trochu užitečná.

Časem jsem se však naučila připravovat špejle na jitrnice, jitrnice špejlovat, míchat krev, prát střeva, hlídat a podlévat zabíjačkový guláš, škvařit sádlo a různé další pomocné práce. Už jsem tolik nepřekážela, alespoň jsem si to namlouvala. I tak jsem budila všeobecné veselí tím, jak jsem žasla nad tím, že prase je využitelné takříkajíc od hlavy po ocásek. Ovar, krkovice, bůček, kotlety, kýta. Pro fajnšmekry vepřová panenka. Všechno ostatní včetně vnitřních orgánů se zpracuje na válu, žaludek a střeva se vyperou a vznikne tlačenka, jitrničky, jelítka, prejt světlý, prejt tmavý a z rozvařených částí kůže rosol. Dále sádlo, škvarky, zabíjačkový guláš, uzený špek a polévka trdelná zvaná prdelačka. Zbude kůže, tzv. krupon. No řekněte, které jiné jateční zvíře má takovou "využitelnost"?

 

Prasátko před porážkou.jpg

 

Děda se odstěhoval do penzionu pro důchodce, kde pro chov domácích vepříků neměli pochopení a tak zabíjačky ustaly. Občas jsme nostalgicky zavzpomínali, ale kvalitního masa bylo všude dost, takže jsme neměli potřebu stát se samozásobiteli. Až jednou. Kamarád našeho syna vlastnící rozsáhlé hodpodářství nám nabídl k odkupu vepříka. Řekla jsem sice rozhodné ne, ale když se manžel o následujícím víkendu jal vyrábět obří dřevěný vál, věděla jsem, že je rozhodnuto. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Zabíjačka bude, ale jenom z poloviny prasete.

Už jste někdy kupovali půlku prasete? Má to jeden háček. Musíte sehnat někoho, kdo si koupí druhou půlku. A zde nastal problém. Člověk, který si měl koupit druhou půlku si to rozmyslel a my jsme čekali na dalšího dobrodruha. Dočkali jsme se v květnu.

A tak se stalo, že jsme jednoho krásného květnového dne převáželi půlku čerstvě poraženého prasete na chalupu vzdálenou 80 km, abychom se potěšili domácí zabíjačkou.

Některé roky bývá v květnu ještě chladno, ale tento květen byl zrovna mimořádně teplý, nebe azurové a sluníčko vesele svítilo. Uklidňovali jsme se představou, že k večeru má podle předpovědi přijít ochlazení, ale jak už to tak bývá, přesný opak byl pravdou. Odpoledne už teploty šplhaly k 30 stupňům Celsia. Prostředí naší kuchyně, kde navíc sálal roztopený sporák, by se snad dalo přirovnat ke kotelně zámořského parníku, nebo parní lokomotivy, kdy se ještě ručně přikládalo uhlí do kotlů.

Manžel se nadšeně oháněl nožem až krev stříkala - no všude. Já jsem zachraňovala co se dalo. Topila, běhala s hadrem a utírala krvavé cákance z podlahy, hlídala polévku, aby nepřetekla, guláš, aby se nepřipálil, mouchy, aby nám nelétaly dovnitř, chystala sklenice zavařovačky, špejlovala jitrnice. A proklínala sebe, že jsem nebyla ráznější a včas to nezarazila, manžela, že neumí donést maso z válu na stůl, aniž by se za ním nevytvořila krvavá stezka. Odpovědí mi byly jen jeho zuřivé pohledy a jednu chvíli to vypadalo, že po mě to maso hodí. Pak už jsme nemluvili vůbec a jenom dělali vše pro to, aby už bylo hotovo.

Končili jsme někdy kolem desáté hodiny večer. Naporcované maso bylo v mrazáku, guláš na plotně, jitrnice a jelítka se chladily na válu, tlačenka a aspik v lednici. Na plotně se ještě škvařilo sádlo, špek se povaloval všude. Mlčky jsem obhlédla škody - krvavé cákance na zácloně, závěsech, mastný povlak na nábytku (už jsem pochopila, proč děda zpracovával maso v prádelně) a s myšlenkami na rozvod jsem odešla do koupelny.

Voňavá koupel mě trochu zklidnila, usoudila jsem, že rozvod po 40 letech manželství už skoro nestojí za to, a v lepší náladě jsem se vrátila zpět do kuchyně. Ještě bylo třeba míchat polévku , aby nezkysla  a v tom jsme se celou noc střídali. Ráno manžel jako vzorný soused roznášel sousedům výslužku, ovšem bez polévky, té se totiž  přes naši péči podařilo zkysnout.

Já  jsem zatím s kartáčem v ruce drhla podlahy, nábytek, dveře, a do toho do mě pražilo slunce holým oknem. Záclona a závěsy byly v pračce. Když se manžel zhruba za dvě hodiny vrátil posilněn nesčetnými panáčky, které všude  dostával za odměnu, nebyla jsem příliš vlídná.

Poslední maso z domácího vepříka jsme spotřebovali na vánoce a pomalu a nesměle přišla na přetřes otázka, kdy si zase zabíjačku zopakujeme. Na to jsem stereotypně odpovídala: "Jen přes mou mrtvolu!"

Sice jsem si nemohla být jistá, že si manžel vybere správně, ale trvala jsem si na svém a časem řeči o domácí zabíjačce ustaly.

Nedávno však manžel zjistil, že lze od soukromého zemědělce koupit mléko přímo, jak se říká, od krávy, a začal se zabývat myšlenkami na výrobu domácího sýra. S hrůzou očekávám další chalupářskou sezonu.

 

 

 

maso masopust Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Nevím, nevím, prý ve vyšším věku každá výrazná změna spíš uškodí, než prospěje...
ivana kosťunová
Věro, vítám vás na íčku a děkuji za doplnění mých zabíjačkových zážitků. Také jsme pekli buchtu do jitrnic a udili špek, jen to pokřikování příbuzných mi chybělo. Co já bych dala za nějakého dalšího pomocníka !!
Věra Sobotová
Dobrý den, děkuji za váš článek, který mě připomněl chuť a vůni domácího mozečku s vejci, který byl opravdovou lahůdkou mého dětství v den zabijačky u dědy na vesnici. Ostatní rituály už idylické nebyly. Den předem babička pekla buchtu do jitrnic a musely jsme buchtu nakrájet a připravit koření a hrnce. Když přijel brzy ráno řezník, hned si vyžádal láhev rumu nebo slivovice a pustil se do díla. Není pravda, že honil čuníka neúspěšně po dvoře, jak ukazují někteří filmaři, nýbrž neztrácel drahocenný čas, prase omráčil pistolí a vzápětí píchl. Vůně čerstvé krve a rudá barva dopadající do bělostného sněhu, všude v domě pára, výpary a mastnota, pokřikování rodiny trvaly celý den. Babička byla nesmírně pracovitá, protože bez jakékoli mechanizace a bez řečí vyprala všechna střeva a řezník jen míchal a ochutnával na obrovském válu podivnou hmotu, kterou pak ta střeva plnil. Večer vyndavali znaveně tlačenky z hrnce, neustále si chválili, jak je to výborné a nutili nás jíst polévku, prejt a vše ostatní stále dokola. Protože neměli lednici ani mrazák (o tom ani v životě neslyšeli), část rozdali sousedům. I tak jsme zabijačku jedli celý následující týden. První dva dny to chutnalo, ale pak už to byla povinnost. A to jsme tehdy ještě nic nevěděli o nebezpečnosti cholesterolu! Tento jídelníček se opakoval několikrát během zimy, když nám sousedi na oplátku věnovali zase něco ze svojí zabijačky. To nešlo odmítnout, jinak by se urazili! Babička pak další dny po odchodu řezníka vařila sulc, kterým zaplnila všechny volné nádoby v domě. Poté škvařila sádlo do velkých hrnců, aby se zásobila na celý rok. Dědeček zase nakládal maso na uzení, 3 týdny ho překládal, a vyuzené zavíral do konzerv na léto. Nepochybně jim to pomohlo přežít celou válku a zvyk u nich přetrval až do reálného socialismu. Přeji všem hodně úspěchů s domácími zabijačkami, ale sama si raději zajdu do nejbližšího supermarketu. Hezké jaro, Věra Sobotová
ivana kosťunová
Paní Heleno, vidím ,že jste pochopila přesně, o čem píšu. Máte pravdu, o zabíjačkách se taky hodně popíjel tvrdý alkohol, prý to mělo svůj význam, alkohol pomáhá odbourat mastnotu. Také se nám stalo, že dědě to s alkoholem přehnal, ale bylo tam víc lidí, kteří to dokončili. Sebe nepočítám, kdyby to tehdy bylo na mě, asi by to nedopadlo tak dobře jako u vás.
ivana kosťunová
Paní Heleno, vidím ,že jste pochopila přesně, o čem píšu. Máte pravdu, o zabíjačkách se taky hodně popíjel tvrdý alkohol, prý to mělo svůj význam, alkohol pomáhá odbourat mastnotu. Také se nám stalo, že dědě to s alkoholem přehnal, ale bylo tam víc lidí, kteří to dokončili. Sebe nepočítám, kdyby to tehdy bylo na mě, asi by to nedopadlo tak dobře jako u vás.
Helena Hejduková
Paní Ivano Váš článek nemá chybu, hodně mě pobavil. Věřím, že Vám nebylo do smíchu, i když te´d jste to popsala s velkou dávkou humoru. Ono zvládnout zabíjačku ve dvou a ještě v květnu, to stojí za obdiv a já před Vámi smekám, protože zabíjaček jsem se pravidelně zúčastňovala od útlého dětství a vím, jak moc je to práce, Babička s dědou chovali prasátka každý rok a to dvě, jedno se poráželo na začátku prosince - na maso a druhé koncem února - na sádlo. Mám na to ale dodnes hezké vzpomínky a lásku ke všem zabíjačkovým dobrotám. Jednu podobnou zabíjačku jsem zažila asi před pětadvaceti lety, kdy tchán přišel s tím, že je možné koupit celé prase, tak jsme se k nim s manželem přidali. Taky to byla pak velká legrace, protože tchán chtěl být řezníkem a na svém umu si dost zakládal, jenže se tak trošku upravil připíjením na dobrý zdar zabíjačky a nastal problém, kdo to dodělá, takže hlavní řezník jsem nakonec byla já, protože manžel práci spíš uměl okecat a tchýně moc povědomí to tom neměla. Nakonec vše ale dobře dopadlo, tchán vyspal kocovinku a hrdě rozvážel výslužky se sdělením, že má snachu skvělého řezníka. Jo co se v mládí naučíš... A ty sýry, to je taky zajímavý nápad, vidím, že se s manželem nenudíte.
ivana kosťunová
Zařazením mého příspěvku do vaší knihovničky jsem poctěna a budu se dál snažit .
Marie Magdalena Klosová
A další povedený přírůstek do mé knihovničky.Těší mě,že se četbou Vašich příběhů upřímně bavím.A to já ráda.Mimochodem jsem před rokem také zavzpomínala na Tu naši zabíjačku.Ta vaše byla ovšem kapánek dobrodružnější.Mám ji na profilu.mm
Helenka Vambleki
Taky jsem se párkrát nachomejtla k pravé domácí zabijačce. Všude jsem jen překážela, protože nic z prací jsem neuměla. A mám ještě jeden příšerný zážitek: Jak se tak popíjelo, jeden strejda nechal v mlýnku na maso dva prsty. Byly na padrť :( Už jsem pak na zabijačku nikdy nešla.
ivana kosťunová
Děkuji za vaše komentáře, nevěděla jsem, že tolik lidí má s domácími zabíjačkami zkušenost, myslela jsem že je to dnes naprostý přežitek.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.