Jednu dovolenkovou cestu do Maďarska se aktivní cestovatelé Zdeněk s Jardou rozhodli při návratu spojit s krátkým pobytem v Rakousku. Cestu tam podnikli nejkratší způsobem vlakem přes Bratislavu, v Maďarsku prožili příjemný týden u Balatonu i v blízkých termálních lázních a pro cestu zpět tedy naplánovali trasu přes Rakousko.
Bylo to již po roce 1990, mezi zeměmi existoval bezvízový styk, celní, devizová ani jiná prohlášení se již při přechodu hranic nepředkládala, takže s žádnými problémy nepočítali. Pro přejezd hranic si vybrali noční rychlík, který jel z Budapešti přes Vídeň do Německa. Na nádraží si nejdříve zjistili řazení vlaku, aby mohli zaujmout relativně nejlepší místa. Rychlík odjížděl z nádraží Budapest-Keleti, část vozů již byla přistavena na nástupišti a další část se přidávala ze soupravy rychlíku, který přijel z Bukurešti. Vozy stojící na nástupišti byly cestujícími téměř obsazeny, rozhodli se počkat, až přistaví vozy zbývající. Dobře udělali, místa bylo dost, a tak seděli sami dva v oddíle. Ještě před odjezdem vlaku si dopřáli malé občerstvení, pohodlně se usadili a vyčkávali odjezdu vlaku.
Z Budapešti vyjeli přesně podle jízdního řádu a cesta probíhala zatím bez problémů. Ovšem až zase na ty hranice! Krátce po zastavení ve stanici Hegyeshalom probíhala maďarská kontrola. Bez otálení předložili své cestovní pasy. Maďaři jim je dlouho a důkladně prohlíželi, jako by něco nebylo v pořádku. Pomalu prolistovávali list po listu, některé stránky zkoumali z různých úhlů i proti světlu. Zdeněk s Jardou nechápali, co je na nich zvláštního, neboť je měli v naprostém pořádku, což bylo prověřeno již mnoha přejezdy různých státních hranic. Po chvíli se jich maďarsky na něco zeptali. Protože tomu nerozuměli, totéž, zřejmě s nevolí, bylo opakováno německy. Něco v tom smyslu, proč cestují zpět přes Rakousko. Snažili se vysvětlit, že se hodlají ještě zastavit na několik dní v Rakousku a že v tom nevidí žádný problém. Jardovi jeho pas posléze vrátili, Zdeňkův si však nechali a někam s ním odešli. Zdeněk s Jardou znervózněli, při jejich pověstné smůle na hranicích tušili, že mohou očekávat nějakou nepříjemnost. Maďaři se vrátili po pár minutách, Zdeňkův pas zpět nevrátili, ale místo něj mu dali do ruky neznámý formulář, který požadovali vyplnit. Nechápal proč, ani žádné odhlašovací či přihlašovací lístky v té době již na hranicích neexistovaly, tak se jim snažil vysvětlit, že nevidí jediný důvod, proč by měl vyplňovat něco s osobními údaji, když do Rakouska je již možno neomezeně cestovat. Měl obavy, že by také jeho osobní údaje mohly být nějakým způsobem zneužity.
Jeho počínání bylo marné, uslyšel jasný verdikt, že pokud formulář nebude vyplněn, musí si oba vystoupit z vlaku a přes hranice do Rakouska se nedostanou. A tak Zdeněk poctivě vyplňoval své jméno, příjmení, datum narození, místo narození a ještě jakýchsi pár detailů a nakonec se musel podepsat. Celou dobu jeho pas nedali z ruky, zřejmě aby nemohl opisovat. Až v okamžiku, kdy z formuláře kontrolovali podle pasu všechny údaje, tak to těm dvěma došlo. Právě proto, že seděli v rumunské části vlaku, byli zřejmě považováni za dva dobře živené Rumuny s podezřením, že mají falešné cizí pasy a chtějí se tak dostat na „Západ“. Po důkladném porovnání všech údajů Zdeňkův cestovní pas vrátili a opustili oddíl.
I když jim dvěma zpočátku do smíchu moc nebylo, museli se tomu nakonec zasmát a dát si na to pořádné dvě štamprle domácí slivovice. Nezbývalo, než opět konstatovat, že kdykoliv vyrazí spolu někam do zahraničí, tak na hranicích problémy přímo přivolávají.
