Umíte mluvit s vnoučaty?

Když byly moje tři děti malé tak jsem jim i dětem sousedů dělávala každý rok Mikuláše. Jednou když jsem už převlečená přišla do místnosti, tak mi starší syn řekl: "Maminko, dnes jsi měla být doma, letos k nám nepřišel Mikuláš, ale paní Mikulášová..." - od té doby jsem jim už Mikuláše nedělala... Dnes už mám rozpačité otázky malých dětí i mnoha vnoučátek za sebou a situace se u mne otočila - víc se ptám já. A všímám si, že zase naopak některá moje vnoučátka při mé "pro ně divné otázce" občas svoje oči s podivem obrací úplně v sloup...*

Taky jsem podobnou situaci řešila. Synovi byly tři roky, když jsem čekala dceru. V devátém měsíci jsem samozřejmě byla méně pohyblivá a moc jsem s ním nechtěla dělat blbiny na koberci. Když se ptal proč, řekla jsem mu o miminku v bříšku. Samozřejmě se ptal, jak se dostane ven. Tak jsem mu řekla, že miminko v bříšku roste, když už se tam nevejde, tak zaťuká, já pak půjdu k panu doktorovi a ten pomůže miminku ven. Trochu jsem se u toho zapotila, ale syn byl spokojený a já měla dobrý pocit, že jsem nepoužila čápa nebo vránu. Ale dobrý pocit dlouho netrval. Druhý den se syn zeptal: A mami, jak se dostane to miminko tam? Už si nepamatuju, co jsem mu řekla, jen mám v sobě pocit, že jsem tehdy selhala a neuměla nic přijatelného vymyslet.

Na takové roztomilé dotazy se vzpomíná dlouho. Teď mě občas přivádějí do rozpaků otázky dospívajících vnoučat směřujících k filozofii, politice, etice, právu etc.

Toto období mám už za sebou, vnukovi je 9 let a tyto otázky má už neklade, protože mu je máma přiměřeně věku vysvětlila. pokud na to přijde řeč, mluví velmi zasvěceně jako o něčem, co přece ví každý. V duchu se musím smát, ale jinak se tvářím- no to je přece jasný, že. Naopak mám problémy s technickými dotazy, protože on je od malička asi technický typ, protože neustále staví nějaké stroje, auta, letadla ap, a občas chce poradit. To pak mám co dělat.Přes to ale do 7 let věřil na Ježíška a to nás strašně bavilo. Teď už je velký kluk.

Děkuji za velmi zajímavý a podnětný článek, některé z těch knih se pokusím vyhledat.

Přijde mi velmi humorné, že s něčím tak přirozeným máme my, dospělí, problém. Já si jako dítě pěkně tajně "studovala" lékařskou knihu, kterou přede mnou pečlivě, leč marně schovávali. Na nic jsem se neptala a rodiče byli zřejmě rádi. :-)

Já jako dítě jsem viděla zvířata při akci u babičky na vsi. Zrození nebyla záhada. Potom nám maminka všechno vysvětlila..Děti neměly problém s chápáním, že se děti rodí milujícím se rodičům,koupali jsme se na Baltu bez textilu. Pozorovaly kopání v bříšku a vše jsme jim vysvětlily. Pro vnoučata mám a knížku Petr .Ida a miminko- je švédský komiks v roce 1992 vydané Albatrosem a pro všechna to bylo velmi zajímavé čtení od šesti let. Je tam vše vysvětleno. To vřele doporučuji !!!

Já si už nepamatuju, jestli jsem kladla zvědavé otázky. Myslím, že bych na ně stejně nedostala odpověď. Od našich dětí a teď 8 leté vnučky jsme zvídavé dotazy slyšely a na rozdíl od nás oni odpovědi určitě dostaly. Jistě tam byla i taková otázka, na kterou jsem nevěděla, jak odpovědět, ale to si už opravdu nevím.

Domnívám se, že ano, naštěstí to zvídavé údobí jsme prošli bez úhony. U nás se rodily kočičky, klubala kuřátka, také viděly připouštění pejsků a od mala věděly, že v bříšku maminky je miminko, protože se měli tatínek s maminkou rádi.

První manžel byl rozvedený s jedním dítětem. Když jsem byla těhotná já, bylo jeho synovi šest. Vysvětlila jsem mu, že mám v bříšku miminko a on se zamyslel, pak na mne vážně pohlédl a zeptal se. "Teto, a jak si tam čistí zuby?"