O ženách a mužích: Druhá nebo třetí míza? 1.část

Návrh pro Zuzku: Udělej si ještě řidičák! Vůbec nepochybuji o tom, že to pomocí Jiřího L. zvládneš levou zadní .....

Libore, tohle je zase Tvůj typický styl humoru a vlastně jím dáváš najevo, že patříš také k těm hravým lidem, třebaže nevlastníš nějakou sbírku. Za sebe tentokrát mohu říci, že jako sestry jsme si se Zuzkou v té hravosti podobné, mne vlastně také nikdy neopustila - a víš, jak já jsem si s dětmi ve škole vyhrála při výtvarných činnostech? A hraju si stále - v rámci kroužku, s dětmi při kytaře. Do garsonky se mi podařilo srovnat sbírku kočičích figurek, které se mi ještě nepodařilo spočítat (600 - 700?) a mezi tím ještě pobíhají tři kočky.

Tak o tomhle bych mohla psát dlouho, i když tehdy šlo o mízu evidentně první. Až teď vidím, jaká jsem byla skvělá manželka. Byli jsme mladí, neměli děti, a tak jsem ve 2+1 bez problémů obětovala nejen jídelní část malé panelákové kuchyně, ve které nám vyrostla železnice, ale také pěknou šatnu, která se změnila ve fotoateliér. Občas jsem oželela i koupelnu, když bylo hodně práce a máchalo se i sušilo všude, tedy i na kuchyňské lince.

Dala bych přednost muži s koníčkem méně náročným na místo, ve 2+1 bych určitě jeden pokoj neoželela.

Libore, pobavila jsem se jako vždycky nad Tvými články. Ne, ve 2+1 bych opravdu nechtěla mít celou místnost zabranou sbírkou čehokoliv. Jedině že by to byly tabule obcí se zajímavými názvy :-) Libuška to trochu napsala za mě, ale já je (zatím) schovávám jen v počítači. Ovšem doporučuji publiku, aby se mrkli na můj článek Miniatury budov i železnice. Nedaleko za hranicemi je do železnice zblázněná celá rodina, takže nezabrala jen jednu místnost, ale i dům a celou zahradu a vstupné se tam skutečně vybírá. Stojí za návštěvu.

Hezké, Liborku. Míza nemíza, mám v bytě artefakty s příběhem, kterých se nemohu vzdát. Mistička od chovance dětského domova, figurka Budhy z Japonska, náprstek od tchyně, kachel od Thunů, andělíček od Helenky Č,...

Jako kluk jsem měl také železnici na panelu, postavil sem to perfektně,ale pak už nebylo do čeho píchnout - tak jsem to prodal a dnes mně tento koníček vůbec neosloví. Naopak kresba na tělo je mým koníčkem. Mám sbírku cca 3000 kreseb. Koníček krásný, stále inspirující, docela levný a potěší jak tvůrce - tak modelku = a nejvíce okolí.

Naštěstí nic takového řešit nemusím. Manžel pracoval v kultuře a na koníčky nebyl čas. Jen jsme kupovali gramodesky a knihy. Do 2+1 bych určitě s ničím nesvolila.

Libore, napsal jsi to moc hezky a tak řečeno trefně. Za sebe říkám, že mě vlastně nikdy neopustila první míza. Tedy, co se týká hravosti. O svých sbírkách (vlci, ještěrky, šátečková víla Berenika, plyšový medvěd Bubu) jsem psala ve svých dřívějších článcích. A což teprve, že jsem se v šedesáti zamilovala do motorek! Muži koníčkáři jsou mi veskrze velmi sympatičtí. Kdo si hraje, nezlobí. Mít takového, hraju si s ním v celém bytě. :-)))

Libore, to se mi líbí. Takhle "blbnout" na stáří neumí každý. Najít si koníčka a vložit do něho celou svou duši. Musím se ale přiznat, že já si osobně nedovedu představit, že bych v dvoupokojovém bytě jednu místnost manželovi přenechala celou. Moje děti bydlí daleko, kde by přespaly, když přijedou? A ještě -my ženy si takhle koníčky dokážeme vytvářet taky. Snad se zde mnou uvedené neurazí, když je dám za příklad - není to myšlené ve zlém, ale jako výraz mého uznání. Např. Eva M. a její Bertík, Alena T. a její cedulománie + nádherné fotky, Elena V. - fotky + čtení pro seniory, Hanka P. - organizování zájezdů....., jenom tady na íčku, co jich je. Nelze všechny vypsat - takže vám které jsem zde neuvedla, se omlouvám.