Nedávno jsem přečetla od Haliny Pawlowské "Manuál zralé ženy" a tak mě to inspirovalo, že jsem se rozhodla, že napíši takové povídání o ženě přezrálé. No, zralá už jsem byla dávno a zraji už hodně dlouho. Přešly mě první mrazy, plískanice a hromy a blesky. Nějak se to ustálilo a stala jsem se přezrálou. Všechno se nějak ztišilo a moje zrání je poklidnější. Zatím na sobě ještě nenacházím nějaké výraznější stopy tohoto dění, ale je to tu!
Ovšem nějak mě to neleká, protože ty hromy a blesky jsou za mnou a na mě ještě někdy zasvítí sluníčko. Tak nějak si toho pozdního stáří více vážím a už se nevrhám do různých nebezpečí. Také avantýry už se mě netýkají. Mám za sebou sice život pestrý, ale když tak přemýšlím, nebyla jsem tu zbytečně. Přivedla jsem na svět dvě děti, každý z nich má další dvě děti, a tak jsem vlastně obohatila svět o několik docela šikovných lidí. Těší mě to, i když už s tím nemám vlastně nic společného. Nějak jsem z toho dění vypadla. Asi už nejsem potřebná. Co s tím rozmnožováním udělají dál, to už se nedozvím.
Já už jsem asi svůj úkol splnila a vlastně jsem tu nějak navíc. Žiju si a nevím, jaký to má ještě účel. No, ale prý se nic neděje jen tak, a tak co když mě něco ještě čeká? Doufám ale, že to nebude nic hrozného. Žiju si totiž docela spokojeně. Poznala jsem nové lidi na íčku a vážím si toho. Také jsem začala chodit cvičit do sokola. No, cvičit. Sedím na velkém, nafouklém míči a mávám rukama a nohama. Celou dobu se bojím, že po tom míči sklouznu, padnu na tvrdou podlahu a rozlomím si opravený kyčel. No, ale stojí mi to za to. Poznávám totiž zase nové lidi a o tom to vlastně je. Tak co bych chtěla?
Tak jenom tïše doufám, že to moje přezrávání bude ještě nějakou dobu trvat a bude tak krásně barevné, jako je podzim za oknem.
