O věcech a lidech

Pamatuji, když se říkalo: "Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina, chceš-li poznat, co je klid, kup si kolo Favorit." Ukrajinu jsem měla, nezamčenou jsem ji zapomněla u obchodu, ale zůstala tam až do večera - tato kola se nekradla! Zástup takových hubených soch (ale bez kol) = je to nějaká symbolika - stojí v Praze-na Újezdě směrem k Petřínu (v šeru z nich jde strach).

Bylo to kolo pro nás skvělé přibližovadlo..A stále je.

Měli jsme s bratrem jedno kolo - pánské dohromady. Jezdila jsem také pod štanglí jako Jana. O prázdninách u tety jsem jezdila na jejím kole - dámském. Byla to nádhera, teta mi ho půjčovala vždy za nějakou pomoc v domácnosti, za trávu králíkům, otrhaný rybíz...dělala jsem na něm akrobacii a předváděla se dětem. Nedopadlo to dobře, spadla jsem z mostku do potoka a rozrazila si obočí, Dodnes mám křivé.

Oprava! Chtěla jsem dát 5 hvězdček, ale na tabletu mi ujela ruka, takže jich tam je méně a opravit to neumím, nebo to nějak jde?

Ano, fotil jsem to letos v Salcburku. Viz moje "Zpráva z alpské roviny".

Ach, ty staré věci! Mám jich plnou půdu, jsou už vlastně k ničemu, ale ke každé se váže vzpomínka. Je v nich zakódovaná minulost našich životů. Někdy se tím haraburdím probírám a dávám si zpátky ten film.

Zajímavé je, že mám podobné zážitky již od malička. Velmi jsem toužil po šlapacím autíčku - ale opravdovém, kapotovaném. Na něj maminka, samoživitelka, ovšem neměla. Tak jsem dostal tříkolku, ale s volantem místo řídítek... Totéž s kolem. Také jsem toužil po favoritovi s přehazovačkou a dostal jen těžké polobalonové bez přehazovačky. (Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina), asi z bazaru. Má to ovšem dnes výhodu. Nestýská se mi po nich.

Je pravda, že jsem se v mládí za některé věci také trochu styděla, hlavně za přešité oblečení, třeba paleto ze zimníku po dědovi (!), ale pak přišlo do módy retro a najednou jsem koncem 70. let měla několikery předválečné šaty naší maminky s vycpávkami a kolovou sukní a byla jsem frajerka. Dnes vnímám staré věci s něžnou úctou, vím, po kom jsou, a lituji, že jich řada zmizela právě tak jako jejich nositelé či vlastníci.