Čas je běžec dlouhým krokem,
chvíli pokoj nedá si.
Čas, ten bere všechno skokem
za každého počasí.
Čas se nikdy nezastaví,
čas nám, pane, myje hlavy
stříbrem na vlasy.
Vzpomínáte si na tuto píseň Milana Drobného? Ano, je to píseň z našeho mládí. Dnes už mohu, z pozice dříve narozené, říct, že je to pravda. Dodám taky, že čas je ta jediná spravedlivá věc na světě. Čas si nemůžete koupit, nemůžete ho podplatit, zastrašit, ukecat či obelstít. Čas měří všem stejně, ať máte tučné bankovní konto a nebo třete bídu s nouzí.
Tak jako každý rok se i letos slavily skoro všude Dny seniorů. Pro seniory se pořádala spousta akcí. I v naší obci se slavilo. Dala jsem se zlákat pozváním na jedno slavnostní odpoledne. Jídelna v pečovatelském domě praskala ve švech. Musím podotknout, že na podobné akce u nás v obci nechodím. Ani tady jsem se necítila dobře. Když jsem přemýšlela proč, vždyť tam byl program, bohaté občerstvení, dárečky, nemohla jsem nejdříve příjít na příčinu. A pak jsem na to přišla. Nebylo mi příjemné, jak s námi pořadatelky jednaly. Tak trochu svrchu, benevolentně, měla jsem pocit, že jednají se stádem senilních stařečků a stařenek. A pak jsem si řekla, že je to jen můj pocit, i jim běží čas. A taky to, že to byly „dívenky“ jen o deset let mladší, takže žádné mladice. Taky je dožene čas. A já se jim tímto omlouvám.
Hlavu máš bílou, pokud nejsi lysý,
u očí vrásky nastřádané.
A náhle vidíš, cos neviděl kdysi,
že co se nestalo, to už se sotva stane!
V pečovatelském domě, kam chodím číst, mám už skupinku svých věrných posluchačů. V tomto týdnu jsme začali číst třetí knížku. A já se vždy na to čtení těším, ráda rozdávám potěšení z krásné knihy a ráda přijímám fakt, že i mě ten čas strávený při čtení naplňuje a rozradostňuje. A vůbec nevadí, že už nám je dávno přes šedesát. Sdílíme spolu nový zážitek. Takže i v našem věku můžeme zažít něco nového.
Ač stojí psáno: Čas je nekonečný!
Přec nám ho denně kus ubude
Važte si času, mládenci a slečny.
Važte si času! Nebude!
Na podzim jsem měla výstavu fotografií, kterou jsem nazvala Nohama na zemi. Fotky se líbily a těšilo mě, že na vernisáži se o nich živě diskutovalo. Ale nejvíce mě potěšilo, když jedna mladá kantorka ze střední školy, která byla na vernisáži přítomna, řekla, že by chtěla přivést na výstavu své studenty. A tak se i stalo. Jako zpětnou vazbu mi poslala i slohové práce na téma, které je z mých fotek nejvíce zasáhlo. Lidé bez domova, staří lidé. Přemýšleli o příčinách lidského dna.
„Studenti to vzali vážně, téma je oslovilo. Viděli na fotkách věci, které je, ale ani mě, nikdy nenapadlo vidět. Je to mladá generace, takže například téma žebrajících lidí dokázali jednotně okomentovat. Váží si těch, kteří při žebrání něco předvedou např. hru na hudební nástroj, ale vadí jim ti, kteří nic nedělají. Když jsem se ptala, která fotka je nejvíce oslovila, byla jsem překvapená, že to byl starý muž na posteli, který v podstatě nebyl ani vidět. Prostě je nejvíce děsí stáří. Řekla bych, že se v žácích odráží přesně to, co dnešní doba chce. V médiích na nás útočí věčně mladí krásní lidé, svalovci ve zprávách, kteří mají po boku dlouhonohé modelky. Nikde ani stopa po čemkoliv nedokonalém. A výsledek je jasný. Společnost ignoruje stárnutí a stáří, které v jiných kulturách bývá vyzdvihováno a všeobecně uctíváno. Holt, ať žije Česko. Byla by to debata na dlouho, ale nedá se nic dělat.
Každopádně žáci byli velmi rádi za tuto zkušenost a výstava je oslovila.“ to jsou slova z mailu od zmíněné učitelky. A tak si myslím, že i fotografování negativních věcí má smysl. Nejsme všichni "happy".
Fotografie dokáží vyprávět příběhy. Šťastné, veselé, smutné. Jen se musíme dívat, dívat se srdcem.
Čas ten nemá slitování
ale ani s jedním z nás,
čas je proto, dámy, páni,
aby se tu nepropás!
Co napsat na závěr? Kéž by si ti mladí uvědomili, že i oni budou jednou senioři. Vzdyť i to dítko právě narozené je budoucím seniorem.
Ať je člověku šedesát, sedmdesát a nebo o několik let ještě více, pořád to je člověk, občan, soused, kamarád. Senioři, chcete-li důchodci, nejsou přece nějaká zvláštní kategorie lidského druhu.
Marně shání hodináře,
nedohoní v potu tváře,
kdo zmešká svůj čas!
Několik fotografií ze zmíněné výstavy.
