Ilustrační foto: archiv autorky

Život stromů aneb s kovbojkou do lesa

28. 11. 2016

Můj příběh stromy

Autor: Eva Krausová

Hodnocení:

(4.3 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Marta Nosková 28.11.2016 14:01

Povídání o stromech zaujalo a moc se mi líbilo.Chtěla jsem dát pět hvězdiček,ale článek jsem četla v mobilu,zavadila jsem o display a místo pěti tam skočily pouze tři.Omlouvám se a dodatečně posílám *****.

Jana Šenbergerová 28.11.2016 14:00

Jakékoliv stromy mohu kdykoliv, kdekoliv a za každého počasí. Vánoční čas je pro mě něčím jako honem na stromy. Když už musí zaplatit svým životem za naše zvyklosti, aspoň se z nich raduji. Z vánočního stromku stejně jako z čehokoliv jiného, co je ze dřeva vyrobeno. Pokud bychom byli schopni žít bez nich, asi by náš život vypadal úplně jinak. Jsme s nimi spjati mnohem víc, než si dovedeme představit. Také bych dala přednost stromům před kovboji.

Eva Krausová 28.11.2016 13:53

Karle, tak to jste asi měl štěstí, že Vám buk i dub vydržel tak dlouho v květináči. Poznatky mám z uvedené knihy. Zuzko, já také spoustu věcí neznala, dala mi je kniha. Jarko, klobouk je to spíš na podzim a zimu, mám ho až z Českého Krumlova, měla ho i mamka. Titulní fotku jsem dnes Jiřko změnila já sama. Využila jsem i času adventního a stromy ozdobila srdcem, které jsem si přivezla až z Prahy ze zajímavého obchůdku na Václaváku. Dostala jej i "chůvička" Meginky Vlasta, protože má velké srdíčko.

Karel Boháček 28.11.2016 12:40

Měl jsem 5 let buka a 8 let.duba v květináči - rostly v pohodě- nakonec jsem jim dal volnost do volné půdy na skalce.

Zuzana Pivcová 28.11.2016 11:59

To je krásná analýza, jejich charakteristika a Vaše vyznání lásky k nim. Stromy jako živé bytosti vnímám, ale spoustu zde řečených věcí jsem nevěděla. Moc děkuji!

Jaroslava Handlová 28.11.2016 11:06

Les pro mne znamená skutečný poklad. Jsem ráda, že si ho můžeme dosytosti užívat a podléhat jeho náladám. Líbí se mi, jak poeticky jste toto bohatství popsala. Mne by nikdy nenapadlo jít do lesa s červeným kloboukem. A přece zde se mi opravdu líbí, je krásný a sluší Vám, a uměleckým ztvárněním vlastně i stromům.

Hana Šimková 28.11.2016 10:25

Moc hezké povídání o stromech. Mám je ráda. Čekala jsem fotografie stromů a na fotkách jste jenom Vy Evičko a ještě ty fotky jsou skoro stejné.

Karel Boháček 28.11.2016 10:07

Hezké vyznání, lépe bych to nepopsal. Les je též můj druhý život. -------------------- Evi , postačí příště pár fotek - sluší Ti to.

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Prázdniny před šestapadesáti lety

Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.

Marie Měchurová

Když nakupuje oděvy dáma středního a vyššího věku

Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku zavzpomínat na teplé dny. Jakmile se začne blížit léto, nám ženám se vynoří dva odvěké, siamsky spojené problémy: 1. co na sebe (šaty?) a 2. co pod ně.

Iveta Markusová

Když se sejdou prostatici, nejde to

Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.

Antonín Vácha