Ilustrační foto: pixabay.com

Zase bloncka!

13. 3. 2017

Můj příběh

Autor: Oldřich Čepelka

Hodnocení:

(4.4 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Soňa Prachfeldová 15.3.2017 09:14

Člověk se celý život poučuje - skvělé !

Anna Čípová 14.3.2017 21:50

Bezva čtení. Díky.

Alena Vávrová 14.3.2017 20:08

Moc fajn postřehy!

Josef Soukup 13.3.2017 23:54

Zajímavý postřeh ze současnosti

Zuzana Pivcová 13.3.2017 19:43

Je to tak, že někdy podléháme veřejnému mínění, jindy zase povrchnímu vlastnímu pohledu na věc či člověka. To se mě samozřejmě týká také a jsem ráda, že si mnohdy můžu takřka se studem přiznat, jak jsem se mýlila.

Libuše Křapová 13.3.2017 18:41

Pěkný článek o škatulkování :-) K příspěvkům níže bych ještě dodala, že íčkaři se běžně do žádných škatulek nevejdou. A to píšu s hrdostí, že mezi nás patřím.

Helenka Vambleki 13.3.2017 17:03

Sqěle napsané- je to o škatulkování, kdy dle ilustračních fotografiií u každého novinového článku je senior zpodobňován s taškou na kolečkách. Když jsem položila otázku dne, zda tuto tašku íčkaři používají, tuším, že napsali asi tři, že ano. Všichni ostatní mají jiné tašky, nosí batohy či nakupují autem. A tak je to se vším. Zaškatulkujeme blondýnu s kruhem v nose mezi líná nemehla a jsme mile překvapeni, že se do škatulky nehodí.

Jana Šenbergerová 13.3.2017 16:57

Ty naše domněnky ... Hezky jste to napsal. ♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Lucie (51 let): O muže jsem pečovala, přesto stále slyším, že jsem zlatokopka

Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.

Redakce

Vůně léta: O letním snění

Horký téměř letní den, slunce se kutálí po nebi a paprsky objímá zem.

Dana Kolářová

Volha a já

„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo se mě v divadle pár mladých herců, když na obrazovkách běžela minisérie Volha. Pracovala, a tady máte, jak jsem to tehdy vnímala, a jak to vidím dnes.

Zuzana Zajícová

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Iveta Markusová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

Hana Práglová