Před branou do ráje

Až budu stát před branou do věčnosti
a budu skládat účty z minulosti,
tak zamyslím se nejspíš upřímně
a začnu sčítat všechna "ano-ne".

Já nebyla jsem žádná holka svatá,
snad trochu sobecká a navíc paličatá,
v své touze po lásce jsem občas pletla hlavy,
ten radši uprchl, a ten zas nebyl pravý,

s tím jsem se trápila, s tím to byl krásný hřích,
jeden byl na slzy, a druhý samý smích,
toho jsem tahala ze smutků, z bolestí,
tomu jsem nosila dárečky pro štěstí,

ten se chtěl napravit a hledal anděla,
ten mi dal pořadí, toho jsem nechtěla,
ten další nebyl sám, a jiný hledal byt,
před tím jsem klečela, když mě chtěl opustit.

Jestli snad lituji, co bylo, nebylo?
Mrzí mě jen to, co vinou mou zranilo.
Chtěla jsem milovat, krásně a napořád,
žít život naplno, ne ho jen sledovat.

Teď tady postávám, soudu se obávám.
Život mi vždycky dával i bral.
Jaký je verdikt?
Můžu jít dál?