Bručouni, semetriky aneb nejhorší projevy stárnutí
Ilustrace: ingimage.com

Bručouni, semetriky aneb nejhorší projevy stárnutí

19. 4. 2017

Ve spojitosti se slovem senioři se nyní často používají výrazy aktivita, cestování, internet, vzdělávání. Jsou líčeni jako senzační, čilí lidé, úplně jiní, než důchodci bývali dříve. Ale ne všichni se dovedou vyrovnávat s přibývajícími léty a ubývajícími silami s noblesou a humorem. Ano, stále mezi námi žijí bručouni, semetriky a čarodějnice věřící ve věčné mládí.

Je čas přiznat si, že mladí a staří lidé se sebou občas vzájemně moc nevycházejí. Jenže nyní není korektní na toto téma hovořit, protože navážení se do dříve narozených zavání ageismem, tedy diskriminací kvůli věku. A běda tomu, kdo se dnes nějaké té diskriminace dopouští. Je nežádoucí, ať už se jedná o diskriminaci určité skupiny lidí nebo třeba žab zvyklých přecházet přes silnici.

 

Ale ponořit se do myšlení stárnoucího člověka je obtížné a nikdo, kdo nepřekročil padesátku, to zpravidla nedokáže. Stejně tak je obtížné je po padesátce chápat, co si o starších lidech myslí ti mladí. Takže není od věci soupis situací a vět, kterými dříve narození často přivádějí mladší generace v úžas.

 

Uvolnění místa ve veřejné dopravě.

Je ta paní, která nastoupila, seniorka, která bude vděčná za to, že ji mladá dívka pustí sedět? Nebo jde o dámu usilovně pracující na tom, že její věk je neurčitelný a uvolnění místa vezme jako signál: No tak si sedni, stařenko, beztak tě bolí nohy. Nejedna slečna si za uvolnění místa k sezení dámě neurčitého věku místo poděkování odnesla jedovatý pohled, případně poznámku: Ne, díky. Dříve bylo jasno: Když do tramvaje vstoupila šedovlasá paní s holí a někdo ji nepustil sednout, byl nevychovaný spratek. Nyní je diagnostika seniora značně obtížnější, mladí cestující jsou znejistělí a mnozí aktivní šedesátníci berou uvolnění místa k sezení spíše jako urážku.

 

Oblíbené věty dříve narozených.

Časem se dostanou do slovníku každého, byť se devadesát procent lidí bude dušovat, že nic takového rozhodně neříká. Tady jsou: Já to věděla. Já to říkala. Jo, to znám, já to už totiž zažila, víte. Jsou to věty, které u většiny mladých lidí vzbuzují hrůzu, nicméně jsou typickým průvodním jevem stárnutí. No jasně, že člověk, kterému je přes šedesát, už zažil podrazy v práci, nevděk za dobré skutky, vystřízlivění z ideálů a jiné nepříjemné situace. Jenže každý mladý si je musí prožít sám. A tak vnučka na rodinné sešlosti líčí, jak ji v práci nikdo nepochválil, že tam zůstala přes čas a udělala vše za nemocnou kolegyni a babička jí na to říká: Jo to já znám, já ti říkala, ať neděláš nic navíc, já to věděla. Bude mít vnučka příště chuť babičce něco vyprávět?

 

Není bída, není hlad.

Jenže mnozí dříve narození tomu nevěří. Ber si ještě, no tak jez, na co jsem se s tím dělala, tak já ti do zabalím.... Návštěva rovná se důvod k pobízení k jídlu. Pokud někdo nemá chuť nebo nedej bože vyznává jiný způsob stravování, je zle. Jistě, jsou mnozí mladí všežravci, kteří po týdnu s paštikou a špagetami na studentských kolejích radostně vítají babiččinu rajskou s knedlíkem. Mnohem více je však těch, kteří hladem a nouzí netrpí, naopak vymýšlejí, co si do svých rozmazlených bříšek vložit. Zda to má být bio, raw či bez lepku a podobně. Vnucování potravy při rodinných návštěvách je snad nejstrašnější projev rozdílů mezi generacemi.

 

Nenápadné výčitky.

Ne, nic nepotřebuju, nejezděte, nemusíte mi pořád telefonovat, nedělejte si starosti. Telefonát po týdnu: No co bych dělala, nic, však je vám to stejně jedno. Kdybych tady týden ležela mrtvá, stejně to nevíte. Nalézt optimální způsob projevu zájmu o život příbuzného seniora je pro mnohé velmi těžká disciplína a málokomu se v ní podaří uspět. Mnozí dříve narození totiž nyní zdůrazňují, že mají spoustu aktivit a tudíž zájem ze strany rodiny ani tak moc nepotřebují. Ale běda, když se o ně rodina zajímat přestane.

 

Já to zvládnu.

Jedním z typických rysů současného životního způsobu seniorů je, že většina z nich v šedesáti či sedmdesáti žije tak, jako dříve žili čtyřicátníci. Sportují, cestují, chodí za kulturou. Senior na sjezdovce či na kolečkových bruslích není ničím výjimečným. Bože chraň, dát jim najevo obavu, zda si na sebe nenakládají příliš: Mami, co když si zlomíš nohu? Proč bych si měla lámat nohu, tím mi chceš naznačit, že jsem stará nebo co? Aktivní sportující senior je sice na jedné straně obdivuhodný, na straně druhé vyvolává u svých mladších příbuzných nepřetržitý strach z toho, že si někde natluče. Jenže není záhodno takové obavy dávat najevo, sportující čilí senioři je neradi slyší. Zlomenina krčku je pro ně něco, co se jich rozhodně, ale rozhodně nemůže týkat. A jestliže se o ní zmíní někdo z rodiny? Jasně, staráš se o to, aby se mi něco nestalo, jen proto, že se bojíš, že s o mě budeš muset starat. Ale neboj, já se vždycky o sebe postarám sám.

 

Že by teď mělo následovat doporučení, aby se dříve narození zamysleli, zda se jich snad některý z předešlých odstavců netýká? Ne. Lepší bude si říct, že to autorka článku pořádně přepískla, protože to jsou situace a věty, které se našich životech rozhodně nevyskytují. Beztak to napsala nějaká mladá husa, která současným seniorům vůbec nerozumí.

stárnutí
Hodnocení:
(4.6 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Mi Lac
Pěkně napsané. Ta osamnělost je hrozná. Člověka kterej byl celej život v kolektivu, vyštvou z ústředny a nastěhujou do DPS. Hrome už zas... Hroznej chlap.
Helenka Vambleki
Pěkné počteníčko. Stárneme, ale nemusí se nám to připomínat, cítíme to sami. Zrovna včera se nám stalo, že si nás asi deset v cukrárně objednávalo a platilo kávu a tím jsme u pultu vytvořili takovou malo tradiční "frontu na banány". Za námi stojící mladíci si nahlas povzdechli-nojo, důchodci! Otočila jsem se a vmetla mu do tváře-hlavně že ty mládneš k novorozeněti, taky bych byla raději, kdyby mi bylo tolik co tobě!
Danuše Onderková
Pěkný článek k zamyšlení...říká se, že člověk je tak starý na kolik se cítí. A přiznám se, že se na svůj věk vůbec necítím. Jsem šedivá od svých 35 let, pokud za mnou přišel někdo do práce a neznal jméno, vždy řekl: "Ta mladá šedivá paní." Kolegyně mne přesvědčovaly abych se nechala dát nějakou barvu na vlasy. Proč, když se vám to nelíbí, tak se na mne nekoukejte. Já s tím problém nemám. Nikdy se neurazím pokud mne někdo nepustí sednout, ale ani naopak. Pokud jedu dál, poděkuji a posadím se (podotýkám, že mne pouští sednout mládež, i když mám sluchátka na uších a poslouchám MP3). Pokud jedu jen pár zastávek, tak slušně poděkuji a vysvětlím, že jedu jenom kousek a nevyplatí se mi sednout. Tím rozhodně nikoho neurazím a vím, že tento mladý člověk příště někoho opět pustí na své místo. Mé mamince bule letos 90 let. Ven už samá nechodí, Nákupy a větší úklid obstaráváme s bratrem a švagrovou, uvaříme, nebo oběd doneseme. Jinak se zvládá ještě o sebe postarat. Nikdy jsme se nezabývali myšlenkou, že už se k ní nebudeme stavovat. Pokud jede někdo na delší dobu pryč, vždy se domluvíme na přesných dnech, kdy se k mamince někdo zastaví. jinak si denně voláme. Vím, že i maminka už má své "mouchy", které se mi nelíbí, ale vždy si říkám, jaká budu já v jejím věku, pokud se ho vůbec dožijí. A moje děti mi vždy na tyto debaty se smíchem řeknou: "No, to se máme na co těšit."
Květoslava HOUDKOVÁ
Můj věk zřejmě i potvrzuje "melír zdarma" = žádná barva, šedý vlas. Pomoc se zavazadlem, vstupem na dlouhý eskalátor, uvolnění místa k sezení apod. - nabídky neodmítám - poděkuji a využiji. Též pomoc od rodiny vítám, hlavně však do jejich života se nepletu! = vzáj. pohoda.
Zdenka Jírová
Dobrý článek, nutí k zamyšlení nad sebou samým. Někde jsem se poznala, ale na svou obranu - beru si z toho poučení a mnohým nešvarům jasem se odnaučila. S tím jídlem je to ale u nás jiné - já i dcery se stravujeme docela racionálně, ale když se sejdeme při nějaké oslavě, společně si "zahřešíme" tím, že já uvařím nějaké oblíbené jídlo, jako svíčkovou, kuře na paprice a hlavně knedlíky. Můj vnuk / 10 / let už ode dveří volá :" Babi, budou knedlíky?"Podotýkám, že si to může dovolit. je jak proutek a má hodně pohybu. Koláč ode mne také milují. Je to párkrát do roka a báječně naše "mlsání" spojuje rodinu.
Zuzana Pivcová
Řekla bych, že ve svém konkrétním věku si nehraji ani na starou a potřebnou, ani na mladou a nepotřebnou. Nic nepředstírám a nějak se tvářím a chovám. Popravdě, až na úplnou výjimku mě nikdo dosud nepustil sednout, rozhodně ne mládež. Protože já sedět nepotřebuji a nenastoupím a nerozhlížím se, kde je místo. Mám dojem, že oni neberou ani tak věk, jako rozlišují babičky a nebabičky. Tím si nechci nějak lichotit, vidím to i na jiných starších ženách. Jakmile vypadají trochu sportovně nebo opečovaně, zůstávají stát, nikdo jim místo nenabídne. Co se týče vlastního chování vůči mladým, uznávám, že je dost hrozné, říkat výroky typu ....to za nás nebylo, to my bychom nikdy neudělali....nebo ...jen počkej, až budeš starší.... Když pracuji s mladšími, vidím, že jsou v řadě věcí obratnější a chytřejší, mají mnohem víc současných informací. Dám jim to bez závisti najevo a jsem ráda, když s nimi najdu nějakou společnou notu. Ale je pravda, že neznám situaci s potomky, tam by to možná bylo jinak a byla bych taky nedoceněná a vztahovačná...:-)
Jana Šenbergerová
Občas nezaškodí kouknout do "zrcadla". Pěkně jste nám ho nastavila. :-)))
ivana kosťunová
Radši neřeknu, ve kterém z těch zlozvyků jsem se poznala, ale berme to s humorem. Co se týká uvolnění místa v dopravě, vždy za uvolněné místo poděkuji, i když se mi sedět nechce. Raději stojím. Ale myslím, že ochotu bychom vždy měli ocenit.
Eva Palme
Za svou osobu musím projevit nesouhlas. Dle mých zkušeností mládež často nepustí sednout ani těhulku. Většina kouká do mobilu a dělá, že jsou mimo dění, též jsem nezažila, že by se senior urazil za uvolnění místa. Zásadně nepoučuji - nejsem zvědavá na reakce typu kroucení očí apod. Pokud mladé pozvu na jídlo, vařím dle jejich přání, takže nejen že je do jídla nenutím, ale naopak - nezbyde vůbec nic. Chápu, že moje děti mají své rodiny, koníčky, přátele - vrstevníky, tak jim jejich nevalný zájem o moji maličkost nevyčítám. Vzhledem k opotřebení kloubů kdysi závodním sportováním již žádné rizikové sporty nevyhledávám. Mezigenerační rozdíly byly, jsou a vždy budou. Prohlubují se. Senioři dnes většinou nežijí s mladými, ty v důchoďáku málokdo navštěvuje, umírají osamoceni a ne v kruhu nejbližších. Ale to je již téma na jiný článek.
Soňa Prachfeldová
Každá etapa našeho života má svá úskalí. Stárnutí a dospívání - nelehká doba, vyrovnáváme se se spoustou změn v nás i kolem nás. Dobrý článek paní Hoffmanová , kde se o Vás dozvíme více ? Díky !

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.