Nikdo nechce být starý. Co s tím?
Ilustrační foto: ingimage.com

Nikdo nechce být starý. Co s tím?

17. 4. 2017

Radujeme se z toho, že většina současných šedesátníků je v kondici, v jaké dříve byli čtyřicátníci. Je to skvělé, ale pozor! Současná snaha udržet si mládí co nejdéle může komplikovat život. Stárnout je přece normální. A ten, koho slovo stáří neděsí, je většinou šťastnější než ten, kdo se snaží zachovat si věčné mládí.

Mezi psychology se nyní začíná mluvit o tom, že lidé, kteří jsou dnes ve středním věku, budou stárnutí zvládat obtížněji než předešlé generace. Společnost je totiž nyní nastavena tak, že se každý snaží vypadat a chovat mladistvě a nepřiznat si, že mu ubývá sil, že už něco prostě nezvládá. Slovo stáří vytěsňujeme do nejvzdálenějších koutů naší mysli. Jenže cesta ke spokojenému životu ve vyšším věku vede jinudy. Ve stáří jsou spokojenější ti, kteří ho nezastírají, nebojují s ním, ale přijmou ho jako novou a zajímavou etapu svého života. „Stárnutí je ústupový boj s tělesným a duševním úpadkem, který každý po padesátce povede, ale zároveň nová velká zkušenost, zkouška, ve které lze obstát a propracovat se k odolnosti, trpělivosti, přejícnosti a smyslu pro humor, které mladší věk nezná,“ uvádí psycholog Pavel Říčan.

„Když mi bylo přes čtyřicet, najednou jsem začala mít pocit, že jsem neviditelná. Tyto pocity prožívá hodně stárnoucích žen. Prostě si všimneme, že se na nás na ulici nebo v restauraci muži neusmívají, nedívají se na nás,“ říká bývalá modelka Pavlína Pořízková. V jejím případě jsou sice takové řeči pro většinu žen nepochopitelné, protože vypadá úžasně, ale popsala to, co se honí hlavou mnoha dámám, ať už jim je čtyřicet, padesát či šedesát. Zjednodušeně řečeno, když cítí, že stárnou. Pavlína přiznává, že v určitém období začala kvůli pocitu, že stárne, trpět depresemi a neuměla se s novou situací vyrovnat.

Britský deník Daily Mail zveřejnil průzkum mezi několik tisícovkami lidí, v němž se tazatelé snažili zjistit, kdy člověk nejčastěji začíná přemýšlet o svém stárnutí. Pro ženy je to prý období kolem padesátky. I autoři průzkumu použili větu, která vystihuje pocit slavné modelky. Žena se ve věku kolem padesátky stává neviditelnou, napsali. Osm z deseti žen v průzkumu uvedlo, že ve věku nad padesát jsou už pro muže nezajímavé, že je přehlíží módní průmysl, že je společnost pasuje pouze do role: máma či babička. Mnohé řekly, že se v tomto věku přestaly cítit být ženou. A teď pozor. Mnohé uváděly, že později se jejich pocit naopak zlepšil. Týká se to ovšem jen těch, které se se stárnutím dokázaly vyrovnat. Našly si na něm něco hezkého, lepšího, zajímavějšího, než měly v dosavadním životě.

„V tom, jak člověk přistoupí ke stárnutí, hraje roli, jaká je osobnost, jaký život dosud žil, na co byl zvyklý. Stává se, že bývalé výrazné krasavice, které byly celý život zvyklé být centrem pozornosti, se často se stárnutím vyrovnávají obtížně, zatímco zdánlivě obyčejné ženy se často ve vyšším věku promění ve velmi zajímavé atraktivní dámy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová.

„Poslední fáze života je náročná, těžká, ale velmi zajímavá,“ podotýká psycholožka Jiřina Prekopová. „Když si odmyslíme nemoci a další nepříjemné okolnosti, které přináší, je to část života, kdy se už opravdu můžeme věnovat sami sobě, tomu, co nás zajímá. Může to být období velmi příjemné, jde jen o to se na něj připravit, ba dokonce se na něj začít těšit.“

Děvenko, jsem stará
Kdy jindy, než v závěrečné fázi života bychom měli být sami sebou? To znamená dělat to, co je nám příjemné a nenechávat se ovlivňovat tím, jak je společnost nastavena. Jenže opak je pravdou. Slovo starý je nyní téměř nadávka, novináři se zdráhají použít termín staré ženy, místo toho píší zralé ženy, aktivní seniorky a hledají podobné výrazy. Ale stáří je přece přirozená část života. Většinou v životě toužíme po jistotách. Stáří je jistota, čeká každého. Takže současný trend tvářit se, že se nás netýká, byť je nám třeba sedmdesát, je v podstatě hloupost. „Nedávno jsem přišla do obchodu a řekla mladé prodavačce: Děvenko, jsem stará, ale chci si koupit něco pěkného, co mi bude slušet,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena z Prahy. „Prodavačka mě začala ujišťovat, že stará nejsem, že vypadám skvěle a začala mi přinášet různé oblečení, které se hodilo akorát tak na starou ochechuli. Typické pokrytectví. Viděla starou bábu, nosila jí usedlé hadry, ale švitořila, že stará nejsem. Nakonec jsem si v jiném obchodu koupila dobře padnoucí světlé kalhoty a bílou plátěnou tuniku. Prodavačka mi řekla rovnou, že to je oblečení, které žena může nosit ve třiceti i ve stovce a společně jsme se tomu zasmály. Pochopila, že chci vypadat dobře, ale přitom svůj věk nezastírat. Mně můj věk neuráží, naopak o něm ráda mluvím. Jsem totiž ráda, že jsem se ho dožila,“ vysvětluje Irena.

Stárnutí je nová zkušenost
Právě v tom spočívá podstata kouzla, kterému se říká umění stárnout. Mít ze svého věku radost. Zkrátka, kdo umí přijímat stárnutí jako něco nového, nepoznaného, je vítěz. Prohrává ten, kterého děsí každá vráska, šedý vlas, úbytek sil, zapomínání jmen herců ze seriálu, únava. Ano, únava je nepříjemná. Ale co se na ni podívat třeba takhle: Jsem unavená? No a co? To je přece normální, když stárnu a super na tom je, že se už nemusím přemáhat a vstávat ráno v šest do práce. Tak si pospím do devíti a pak unavená určitě nebudu.

„Člověk by neměl s výrazem stáří spojovat jen to nepříjemné, ale i to, že tato fáze přináší věci nové a nepoznané,“ podotýká psycholožka Jiřina Prekopová.

Bohužel, žijeme v době, kdy je velmi těžké hledat na stáří něco pozitivního, když společnost uznává jako hodnoty hlavně krásu, štíhlost, svaly, rychlost, nadprůměrnou výkonnost. Když ze všech stran slyšíme rady jak se bránit stárnutí. Cesta, jak ve vysokém věku žít příjemně, však spočívá v tom, že se stárnutí bránit nebudeme. Že ho přijmeme jako přirozenou součást života. Když nás baví cvičit, cvičme. Když nás baví chodit do společnosti, choďme. Když nás baví vzdělávat se, zapišme se na univerzity třetího věku. Ale neberme to všechno jako boj se stárnutím, ale jako způsob, jak využít ten největší luxus, který nám přinese jedině stáří: volný čas, který můžeme využít jen pro sebe.

stárnutí
Hodnocení:
(4.7 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Tomanová
Stárne každý, ale každý jinak. Deprese jsem nikdy neměla, nebyl čas, buď jsem byla šťastná a nebo nešťastná, nic mezi tím. A nemám je ani teď, jen jsem občas nešťastná, že už nemohu dělat všechno jako dřív. Musela jsem se naučit, jak se říká, " naslouchat řeči svého těla".... a ono, mrcha, občas stávkuje. A protože jsem paličatá, musím ho někdy přesvědčovat. Většinou to končí kompromisem - já jsem naštvaná a tělo odpočívá :-)) Má dobrou paměť, když se nedohodneme, ukládá si křivdy a vždycky mi provede nějakou lumpárnu...a na to si už dávám pozor.
Soňa Prachfeldová
Stárnutí je přirozená věc a občas je těžké se s tím vyrovnávat. Ale jde to, důležité je zejména zdraví, tělesné i duševní, mít své zájmy, koníčky , mít rád prostě lidi, nebýt závistivý a zatrpklý. Jsem si říkala, proboha 70, to nepřežiji - a život jde dál, den po dni, slunce svítí, prší , sněží, tak narazím červený klobouk a jedu dál ! Občas je den Blbec, ale pomine. Když léta naskakují, pomyslím si , jak dlouho tu ještě pobudu a začínám být nějak lepší, všímavější, skromnější, obdivuji více a detailněji krásy kolem sebe . A říkám, život je zázrak, díky za něj !
Květoslava HOUDKOVÁ
Snažím se dosahovat toho, abych ze všech problémů/nemocí NEJVÍCE TRPĚLA tou NEJZÁVAŽNĚJŠÍ (postihující zejm.seniory) = NEDOSTATKEM ČASU !! - a to co nejdéle.
Drahomíra Stínilová
Často se přistihnu, když jsem někde třeba na ulici a vidím kolem sebe více mladých, že si připadám jako oni. Až se podívám do výlohy, do zrcadla v obchoďáku a zděsím se. A uvědomím si, že tenkrát v mládí mi ani nepřišlo, v jaké části života se zrovna nacházím. Pořád se mi zdálo, že do seniorského věku je strašně dlouhá doba. Člověk měl neustále nějaké starosti - dostudovat dobře, najít práci, starosti o děti, o rodiče, v manželství, pořád se za něčím honit, pořád o něco usilovat. A najednou je člověk starý. Může jednodušeji dělat to, co chtěl. Ale už to není ono. Může a nemusí. Může na sobě dál pracovat, naučit se něco nového. Ale proč. Právě proto, že chce jít po ulici a mít pocit, že je mladý.
Marie Pudichová
"Každý by si přál, žít dlouho, ale málokdo si přeje, být starý..." Řadím se k těm, kdož tvrdí, že se mají líp. I když tělo už nezmůže to co dřív. Dělám to, co mi zdravotní stav dovoluje, ale to co dělám, to dělám ráda. I když to trvá trošku déle. Mám takové přirovnání: Dříve jsem pro pět lidí vařila oběd hodinu, dnes pro dva, tři hodiny. Ale přesto, stále vařím ráda. Se stárnutím, si myslím, jsem se dokázala vyrovnat. Co postrádám, je to, že staří lidí se už netěší takové úctě, jak tomu bylo dřív. Možná si za to můžeme tak trochu sami. Taky to bude asi tím, že dříve si chodily děti k babičce pro radu,dnes to najdou na internetu...
Květoslava HOUDKOVÁ
Jarko Ján. - plně s Tebou souhlasím - mně se -prozatím-též povedlo - vč. fungování hlavy.
Jaroslava Jánošíková
Děkuji osudu, že mi dopřál dožít se šedin a stáří, protože jsem porazila možnost zemřít mladá!
Antonín Vácha
Nikdo nechce být starý. Ve dvaceti jsem si neuměl představit, že jednou budu mít čtyřicet. No a v padesáti jsem měl deprese, že už to mám vlastně za pár... Překročil jsem šedesátku a říkám si dle toho filmu "Díky za každé nové ráno".
Oldřich Čepelka
Mnoho lidí podléhá omylu, že stáří je jen „konec života“ či dokonce příprava na smrt jako dětství je příprava na dospělost. To je však katastrofální omyl! Dětství a stáří jsou podle mého názoru zrovna tak platné, "rovnoprávné", relativně samostatné a hlavně autentické části života jako dospělost. Mají smysl samy o sobě. Je pravda je, že dětství je rovněž (kromě jiného a chtě nechtě) přípravou na dospělost, tak jako dospělost by měla být - kromě jiného - přípravou na stáří a stáří by mělo být (chtě nechtě) přípravou na konec života. V dětství se člověk nemá připravovat jen na dospělost, má si hrát, má se učit i nepotřebné věci, jaksi „ochutnávat“ svět a nemít žádné vážné (opravdu vážné) starosti. V dospělosti považujeme za přirozené, že lidé například pracují a souloží, i když obojí někdy také nemá smysl či nevede k výsledku, že ano. A ve stáří si zas člověk má užívat svobody a svého času. V každém období jsme něčím omezeni. V dětství jsme slabí a nezkušení. V dospělosti jsme stresovaní všelijakými úkoly a odpovědností. Ve stáří nemocemi. Já opravdu nechápu, jak může někde vyzdvihnout pouze dospělost a to před tím a potom jako by bylo méně hodnotné. Promiňte délku příspěvku (a to jsem byl ještě stručnější, než by to chtělo).
Zuzana Pivcová
Stejně jako Jana, i já se cítím v současnosti celkově lépe než dřív. Samozřejmě tím nemyslím, že bych hopsala jako mládě nebo se jinak úpravami snažila klamat sebe i okolí. Vím, kolik mi je, mám to na profilu a nijak se s tím netajím. Ten pocit je v něčem jiném. Jdu dál a tu cestu si volím sama dobrovolně a nepřipadá mi nijak krkolomná. A nemám ráda pocit, že už to není ono a že už to lepší nebude.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.