Setkali jste se někdy s termínem "onomatopoická slova"? Pokud jste se odborněji nezabývali češtinou, tak možná ještě ne, ale to nevadí. Stačí si říct, že to jsou slova, většinou citoslovce, která se svou podobou snaží zachytit nebo znázornit nějaký zvuk. Ať už projev živého tvora, třeba "Mňau, Haf, Píp", nebo i neživých předmětů při pohybu, třeba "Žbluňk, bum, cililink" a podobně.
A jak to tedy vyjádřit obecně slovesem? Co dělá tvor, když pronáší své "mňau"? No, jasně, komunikuje, ale ne naší lidskou řečí, nýbrž má na to svou speciální mluvu - mňouká.
Zkusíme se tedy podívat trochu na komunikaci živočišné říše? Je známo, že zvukomalebná slovesa mají i jiné jazyky, angličtina, němčina, určitě i další. Ale jak znám naši mateřštinu, dovedu si představit, že se její pestrobarevnosti i v této oblasti nic nevyrovná.
Tak tedy do toho. Ale rovnou podotýkám, že nemám Helenčiny schopnosti a trpělivost, takže nebudu hledat a zůstanu jen u toho, co mě právě napadá. A už teď vás požádám o nejrůznější doplňky.
Nejvíc samozřejmě "mluví" zvířata, a z nich zase nejvíc ta domácí. Ale možná to bude částečně tím, že je jim člověk od nepaměti nablízku a může je poslouchat.
Kočka mňouká a vrní, pes štěká, vrčí a kňučí, kráva bučí, ovce bečí, koza mečí, kůň řehtá, prase chrochtá a kvičí, osel hýká, jelen troubí, vlk vyje, medvěd bručí, pavián vřeští, myš piští, žába kuňká a skřehotá, had syčí.
Pozadu nezůstávají ani ptáci, vedou opět ti domácí.
Kohout kokrhá, slepice kdáká a kvoká, husa štěbetá, kachna kváká, krocan hudruje, holub vrká, hrdlička cukruje, vrabec čimčará, slavík klokotá, sova houká, vrána krákorá, tetřev toká.
Hmyz, tedy létající, jako moucha, včela či vosa, bzučí, komár bziká, cvrček cvrká, a .... jsem u konce s dechem.
A tak, prosím, přemýšlejte, pátrejte, ať dáme cizím, byť světovým, jazykům patřičně na frak.
