Nedostupný přírodní výtvor pak musela v učebnicích i v obecném povědomí zastoupit její starší sestra. Samopalníci s plnými zásobníky ostrých a elektrické zátarasy sice už nehrozí, přesto Železná hůrka zůstává prakticky neznámá.
Je to možná tím, že ani dnes není lehké tuto sopku najít. I známější Komorní hůrka je dost nenápadná a do Vesuvu nebo Etny má dost daleko, ovšem Železná hůrka je téměř ilegální. Nachází se jižně od Chebu nedaleko malé osady Mýtina, na místě, kde bychom památky na vulkanickou činnost nejspíš vůbec nehledali. Zvlněný kraj, v němž se lesy střídají s loukami a poli, vypadá nejen mírumilovně a jaksi "nesopečně", ale i dost nepřehledně. Snadno tu zabloudíte až do Německa, aniž byste narazili na něco aspoň trochu podobného sopce. A to dokonce i v případě, že z fotografií víte, co hledáte.
Teprve, když jedna polozapomenutá cedule na stromě ukáže směr od žluté značky do úžlabiny mezi polem a lesem, a pak se vysokým porostem několik stovek metrů proderete do míst, kam míří, začnete věřit, že to, co se ukrývá v chomáči stromů a křovin, by mohlo být ono.
Nebezpečně mladá
Vlastně ale jde jen o malý hrbolek ve svahu pole. Podobně jako u Komorní hůrky tuto památku na vulkanickou činnost odkryl až lom, kde se těžil štěrk. V tomto případě to ale udělal velmi názorně: na kolmé stěně vidíte vrstvy dokumentující dvě různé erupce a průběh jejich jednotlivých fází. A najdete zde sopečné pumy i horniny stržené magmatem při výstupu z hlubin. Pokud jste někdy předtím byli na činné sopce v zahraničí, tak vás z toho možná i trochu zamrazí, protože to, co je k vidění na Železné hůrce, se vůbec v ničem neliší třeba od Théry, Pico de Teide nebo jiných aktivních vulkánů. Samozřejmě zde v měřítku skromně českém. Když pak vedle sebe dáte strusku odtud a z kaldery (propadlého vrcholu sopky) na Tenerife, dokonale pochopíte, čemu se říká "geologická současnost".
Podle odborníků zahájila Železná hůrka svou aktivitu před necelým půl milionem let a předvedla nejméně dvě erupce, které prošly různými fázemi, jak pěkně ukazuje střídání vrstev ve stěně lomu. Konec činnosti se nejčastěji klade do doby před 170 tisíci roky, ale mezi vědci v tom nepanuje úplná shoda.
Název Železná hůrka nejspíš pochází z kousků čistého železa, které se tu občas nacházejí. Na rozdíl od meteorického železa neobsahuje nikl a vzniklo redukcí železnatých sloučenin při průchodu magmatu skrz uhelné sloje. Přírodní zajímavost nevynechal při svých mineralogických toulkách krajem ani Johann Wolfgang Goethe, který Železnou hůrku navštívil 23. srpna 1823.
Znamená to tedy, že můžeme od nynějška tvrdit, že nejmladší sopkou u nás není z učebnic známá Komorní hůrka, ale téměř neznámá Železná hůrka? Ne tak docela. Podle „oficiální“ vědy sice Komorní hůrka utichla před čtvrt milionem let, je tu ale celá řada nesrovnalostí – na prvním místě lidové pověsti, z nichž vyplývá, že byla aktivní ještě v historické době. Což by mimo jiné znamenalo, že ji nelze tak docela považovat na vyhaslou sopku. Někteří vulkanologové opravdu soudí, že v západních Čechách může někdy v budoucnosti podzemní oheň zase ožít. Ale to už je jiná historie, kterou si necháme na příště.
