Když vás zavřou. Několik praktických rad

Přeji Vám Jiří už abyste byl doma !

Jsou tu cenné připomínky k pobytu ve špitále, já ho mám už zase naplánovaný na 19. září, operace kýly. Snad to přežiji, i když v Rakovníku to není snadné. Mám v PC dávno sepsaný - Seznam do špitálu. Velmi se mi osvědčil. Na noční světlo, které nesnáším, jsem si koupila masku na oči. Taky bezvadná pomůcka. V Motole jsme na dětském s vnučkou, tehdy čtyřletou,čekaly 5 hodin na propouštěcí zprávu. Jídlo je v nemocnicích většinou otřesné, kdo nemá návštěvy, je chudák. Posledně mi nosila kastrůlek s obědem kamarádka. Tak hlavně pane Jiří - žádné další pobyty ve špitále.

Tu tašku mám v prádelníku a doufám, že ji nebudu ještě dlouho potřebovat. Tak zítra šťastné vypadnutí z nemocničního režimu!

Jiří,tohle jsem přečetla jedním dechem.Již několik let jsem v nemocničním prostředí denně-jako úklidový pracovník na 6 hodin.Musím souhlasit,že každé oddělení má,,svůj režim".Střídám i dovolené na různých odděleních-tudíž i infekční,plicní,onkologii a pod.Moje práce (dalo by se říci ) je stejná-dobře uklidit.Ovšem práce zdravotníků a pomocného personálu je v režii staniční či vrchní sestry a primaře.Přeji hodně hezkých časů mimo budovy nemocnic .

Jiří, díky. ***** Popsal jsi to dokonale i trochu s humorem a to je dobře. Když už tam člověk je a je mu ouvej, je vděčný za každou sebemenší pomoc. Byla jsem v nemocnici párkrát a nejdéle týden. Vždycky mě dali do pořádku, jsem vděčná pacientka. Ale raději už nikdy...

Je to osobní zážitek i instruktáž, ale vážně bych od Tebe četla raději Mezi nebem a zemí. :-) Dost už nemocnic.

V té šedé budově v Motolské nemocnici jsem byl ještě minulý týden.

Zažila jsem podobnou situaci v r. 1977 kdy mne doktor poslal rovnou do nemocnice na infekční oddělení se žloutenkou - šedá budova v Motole. Byl to šok, vzpomněla jsem si na knihu Betty Mc Donald "Co život dal a vzal". Tenkrát jsem na sanitu čekala asi hodinu a saniťáci se dali přemluvit, aby se mnou zajeli domů pro nejnutnější věci - v balení jsem měla zkušenosti, když jsem jela do nemocnice s babičkou. Jaký byl můj šok, když jsem si mohla k sobě vzít jenom doklady, peněženku a kartáček na zuby. Všechno ostatní bylo erární. Tenkrát nebyly mobily a byl problém jak dát vědět, že jsem v nemocnici. Byla jsem na pětilůžáku a pacientky mi poradily, kdy je vhodné jít telefonovat do automatu na chodbě (to se nesmělo), aby mi sestry nevyhubovaly. Ráno nás budily už v 5 hodin, to začali uklízet, převlékat postele, noční sestry předávaly pokoje v 6 denním sestrám, dále to bylo podobné. S příbuznými jsme mohly mluvit pouze z okna, mohli nám něco přinést a nechat to u vrátné, která to po návštěvách roznášela. Obden chodil po pokojích zřízenec, který nám dělal nákupy (mýdla, toaletní papír, ovoce apod.), my mu dávali peníze a nikomu nevadilo, že to neprošlo dezinfekcí, byli jsme pohromadě áčkaři a béčkaři - já byla béčko. Nadstandard nebyl. Strávila jsem tam 10 týdnů, když mně propustili, odvezl mně táta domů, sanitku jsem nechtěla. Měla jsem pak ještě několik pobytů v nemocnici, ale proti infekčnímu to byla brnkačka.