Nemám s kým mluvit. Co s tím?

Také je možno požádat na bezplatné Senior lince Života 90 o dojednání tzv. pravidlených "přátelských hovorů", které vedou se seniory dobrovolníci...

Ano, také sem se hodí můj příspěvek. Jsem sama. Ale opravdu sama. U většiny přispěvatelů to tak v důsledku není. Mají tu děti, vnoučata a občas se s nimi vidí. Já mám syna v cizině. mluvíme spolu jen přes soc. sítě a to ne moc často a jinak nikoho. Pokud tu čtu chat, tak tak každý vypráví jak jdou k dětem, že slavili u dětí, mají u sebe vnoučata apod. Ráda jsem mezi lidmi, takže s některými spolupracuji, abych neměla dlouhou chvíli, ale také se často přistihnu, že mluvím sama se sebou a to i venku při chůzi. Jednou jsem někde četla, že je to ale dobře a prospěšné. Takže samota je opravdu od slova sám, ne s rodinou, ne s vnoučaty...

Samotu znám víc z mládí. Nejsem typ, který by se chodil někam kolektivně družit. Mám dvě – tři kamarádky. Vím, že přátelství je třeba pěstovat. Někdy je příjemné být sám, být osamělý je smutné a těžké. Jsem moc ráda, že můžu komunikovat zde.

Moje babička byla vdovou a žila sama 20 let obklopená jen svými zvířátky. Vždy když jsem za ní přišla tak si zpívala - říkala mi, když zpívám tak slyším svůj hlas a tak nemám pocit té své samoty. Moje maminka byla vdovou 17 let, ta když byla sama tak si hodně povídala se svou kozičkou i slepičkami. Ale mívala hodně návštěv, ovšem přece jen tu samotu také někdy pociťovala a i když byla mezi lidmi, ráda si se mnou když jsem za ní přijela hodně povídala... Já jsem vdova - sama už 15 let, jsem mezi lidmi, rodinou - ale někdy mne ten pocit samoty také přepadne - to má možná občas každý z nás. Už dlouhou dobu ale každý den večer věnuji několik minut meditaci, kde si proberu co se mi dobrého podařilo, s kým jsem se potkala, co hezkého viděla nebo slyšela a také si vzpomenu co se mi třeba nepodařilo... Ovšem vždy pokorně poděkuji, že jsem den dobře prožila, poprosím o hezkou noc... Toto večerní ztišení mi hodně pomáhá a když se mi zdá třeba i hezký sen - tak snad ani ve spánku nejsem "úplně sama..."

Samomluva bývá příležitostí promluvit si s rozumným člověkem.

Byla jsem 15 roků sama, i když to nebylo díky mé povaze až tak zlé, tak jsem takové dny i týdny také zažila. Já jsem si zpívala. Dokud jsem měla společnici ve své čubince, bylo to ještě OK. Ale pak ... Díky notné dávce štěstí se mi to podařilo na poslední chvíli změnit. Už mi šlo vážně o zdraví.

ono tohle není problém jen seniorů. Jsem mladší a samotářka a o víkendu nebo svátcích mám také problém s někým promluvit a ani už nevím o čem.

Když moje matka osaměla po úmrtí manžela, radil jí obvodní doktor, aby nezapomněla mluvit. Když se ho ptala, jak to má zařídit, řekl jí, aby se každý večer posadila před zprávy v televizi, a celou dobu nadávala, nadávala a nadávala. Aby si udržela řeč. Nevím, jestli by člověk znal znal tolik méněslušných slov, hlavně u zpráv ČT.

Ano, ano, ano. Jsem na tom stejně, mluvím doma s kytkama, s radiem, s televizí. Už nemám ani kočičku, s tou jsem si povídala o všem a ona o to stála, to bylo na ní vidět. Opravdu mám ráda samotu, ale když je něčeho moc...