Byla jsem "prduch".
Vy nevíte, co je prduch? No, přece PRacující DUchodce, teď se říká prase, t.j. PRacující SEnior
Když jsem před deseti lety prodala svoji milovanou chalupu v jižních Čechách, najednou byly přede mnou pusté prázdné dny. Žádné ranní pochody lesem, žádná zahrádka, ani odpolední nebo podvečerní povídánky se sousedkami. Bylo mi najednou smutno, svůj domov miluju, ale to přece jen nestačilo. Když jsem se docela sklesle radila se synem a dcerou, syn velice opatrně navrhl, že by možná měl pro mne práci. Musím přiznat, že práce, v mých dvaasedmdesáti letech, mě vůbec nelákala. Ale synek to rozvinul. Jeho podnik, mimo jiné, zajišťoval požární dozor při různých kulturních akcích. Jednalo se o jeden již nefungující pražský kostel, kde se konaly koncerty, převážně vážné hudby. Také tam vystupovaly pěvecké sbory a bývaly tam i slavnostní promoce. Ne každý den a většinou večer. A převážně soboty a neděle.
A představte si, já jsem doslova zajásala. To je přesně pro mě, nemuset ráno vstávat s budíkem, velkou část dne mít pro sebe a večer budu kulturně žít. Okamžitě jsem se rozhodla - beru. Nedovedla jsem si představit, co takový požární dozor znamená, ale věřila jsem, že to zvládnu. Byla jsem proškolena asi hodinovou přednáškou, dostala přesné instrukce, kam mám volat, kdyby se něco opravdu dělo. Byla jsem provedena celou budovou, seznámena, kde se nacházejí hasící přístroje a jak se s nimi zachází. Naštěstí jsem nemusela mít žádnou uniformu, stačil společenský oděv.
V praxi to vypadalo tak, že jsem přišla do práce hodinu před začátkem akce, prošla celou budovu, odemkla a zajistila nouzové východy. Po programu zamkla nouzové východy, zkontrolovala prázdný sál, odevzdala klíče a mohla jít domů. Během koncertů a představení jsem z galerie sledovala celý program. Tolik úžasných koncertů jsem neviděla za celý život, do té doby mně vážná hudba skoro nic neříkala. Tolik zajímavých umělců, pěvců, houslistů, i jiných sólistů, nádherné sbory z domova i z ciziny. Varhanní koncerty, to byl nádherný zážitek, nic úžasnějšího jsem nezažila. Promoce se konaly, samozřejmě, ve dne a já ani netušila, jak slavnostní akce to jsou.
Střídali jsme se s jedním kolegou a měsíčně jsem měla dvanáct až patnáct služeb, soboty byly na celý den. Ale jednu nevýhodu to přece jen mělo, koncerty končily po desáté hodině a domů jsem se obvykle dostala až kolem půlnoci. Autem jsem do práce nemohla, v centru se nedalo nikde zaparkovat a placené parkoviště by přišlo dráž, než kolik jsem vydělala. Po roce jsem se přestěhovala na okraj Prahy a cesta v noci, tramvají, metrem a autobusem byla úděsná, tak jsem to vzdala. Ale také jsem získala zahrádku a pořídila si kočičku, a to už žádné pusté dny nebyly.
Jednu zajímavou perličku, mně vyprávěl syn. Jako mého nástupce přijali studenta a ten jednou při programu usnul a nevzbudil ho ani odchod obecenstva. Když správce zjistil, že se brigádník ztratil a nikde nebyl k nalezení, budovu po odchodu ostatních zaměstnanců uzamkl a odešel. Jenomže brigádník se dlouho po půlnoci probudil a ve tmě začal bloudit budovou. Tím zapojil hlídací čidla a na hlídací agentuře se rozezněly zvonky. Během pár minut se k budově přiřítilo auto agentury a zároveň auto správce budovy, který byl okamžitě seznámen s tím, že je někdo v budově. Společně budovu odemkli, rozsvítili všechna světla a ejhle, brigádník byl na světě. Ten byl docela vyděšený a strachy doslova koktal. Omlouval se tím, že se celé noci učí, chybí mu tři zkoušky, a tak únavou usnul. Dál už to moc zajímavé nebylo.
